Lukášovi je 32 let a v mládí mu byla diagnostikována spinální svalová atrofie – nemoc, která pomalu, ale jistě oslabuje svaly. Do svých osmnácti let chodil sám, později s oporou hole. Ve třiadvaceti letech už musel částečně používat vozík a od sedmadvaceti je na něm trvale. I tak se nevzdal touhy žít aktivně, být samostatný, zvládat, co jen může, a nežádat o pomoc víc, než je nutné.
Jeho současný elektrický vozík však dosluhuje. Je ve špatném technickém stavu a už zdaleka nesplňuje to, co Lukáš potřebuje. Aby mu neotékaly nohy, lépe se mu dýchalo a mohl se pohybovat bez strachu, že jej zradí technika, potřebuje nový polohovací elektrický vozík. Ten by mu doslova vrátil kus svobody – tím spíš, že jeho přítelkyně studuje vysokou školu v jiném městě a nemůže mu být vždy nápomocná.
Vozík by mu neulehčoval jen běžný život, ale umožnil by mu s přítelkyní jezdit na výlety nebo dovolené, aniž by se museli bát, že vozík vypoví službu. Což teď mohou kvůli technickému stavu pouze omezeně.
