Léčba pro Kryšpínu

Představení sbírky

Jmenuji se Kryšpína, doma mi nejvíc říkají Píno. Jsem nejšťastnější buldočí holka na světě, ne snad proto, že by mi osud rozdával samá esa, ale protože jsem se tak narodila, zvolila jsem si být šťastná a to štěstí rozdávat dál. Miluju svojí rodinu, dávám jí sílu, radost a držím jí pohromadě jak lepidlo na beton.

Ráda mám všechny lidi. Hodně se mi líbí děti, u nich můžu plně rozvíjet svoje schopnosti chůvy, ale asi nejvíc miluju zvířecí doktory. Sama jsem ochranitelka a záchranářka, s láskou se starám o všechny kočičí seniory a invalidy v naší domácnosti, mého platonického a lehce podpantoflového manžela Brunka, buldočka zachráněného z množírny, a teď už i o lidské mládě, které před pár měsíci donesli a které samo mělo moc těžký start do života. Jsem neustále v pohybu, hledám co kde uzmout k jídlu, s kým kde dovádět, co nového prozkoumat.

Jsem na světe osm let a ještě nikdy jsem neměla špatnou náladu, nikdy jsem nepodlehla splínu, nebyla na nikoho mrzout.  Je to právě ta moje dokonalá šťastná nátura, nekonečný enthusiasmus a obrovská chuť žít, která mě, a hlavně všechny okolo mě, kteří mě milují, držela nad vodou, když mě v minulosti trápilo zdraví. Společně jsme ustáli zlomenou a následně operovanou packu, když jsem byla ještě štěndo, o pár let později operaci obou očí a dvouměsíční boj o jejich záchranu, kdy jsem byla přechodně slepá. Předloni mi máma našla na boku drobounký útvar, který se ukázal být sarkomem. Jako vždy se za mě rodiče poprali, našli pomoc a díky rychlé a intenzivní léčbě jsem byla v pořádku.

Dnes je to měsíc, co přišla zatím nejtěžší rána. Za levou přední packou mi během tří dnů vyrostla boule, o které všichni mysleli, že je jen absces nebo krevní výron. Když první testy ukázaly na zhoubný nádor, nemohl nikdo věřit. Pravidelně jsem docházela na onkologické kontroly a na té poslední, deset dní před vznikem boule, jsem byla paradoxně prohlášena za zdravou. Následovala spousta vyšetření, biopsie, CT, genetické testy vzorků útvaru. O máminy narozeniny dorazila definitivně potvrzená diagnóza: anaplastický mekkotkáňový sarkom.

Jí se zhroutil svět a já tu zase jsem, abych jí utěšovala, že vše bude dobré. A protože jsem v tom utěšování neodbytná, domluvily jsme se, že to zvládneme a já tu nemoc porazim. Mám ty nejlepší doktory. Zatím jsem absolvovala dvě chemoterapie, pochopitelně s lehkostí sobě vlastní, včera nastal den, kterej byl asi zatím nejtěžší pro nás všechny. Abych mohla rakovinu přeprat, musel nádor pryč, současně jsem bohužel musela obětovat i packu. Když jsme se s mámou vydávaly ještě ráno, za tmy, na cestu do Vídně, za těmi nejlepšími onkochirurgy, věděla jsem, že už nebude nikdy nic jako dřív. Vím, že máma teď často pláče a plakala i když musela pro mě udělat tohle rozhodnutí. Ví, jak miluju pohyb, hory, louky, lesy, hry s Brunem, dovádění s kočkama, poslední dny jsem i učila její mládě lézt. Taky ví, že jsem konstrukčně něco jako krychle a že bude pro mě náročné, naučit se chodit po třech. Taky ale ví, jak miluju život a že nikdy nic nevzdám.

Operaci jsem zvládla na výbornou, nádor je pryč, společně je za námi první velký krok na cestě k mému uzdravení. Tím druhým zásadním, který musím absolvovat, pokud chci přežít, je radioterapie, která jediná dokáže zlikvidovat zbytky rakovinných buněk v mém těle. A o pomoc s její realizací, a také s dalšími kroky v mé léčbě, bych Vás všechny chtěla moc požádat.