Léčba pro Kryšpínu

Jmenuji se Kryšpína, doma mi nejvíc říkají Píno. Jsem nejšťastnější buldočí holka na světě, ne snad proto, že by mi osud rozdával samá esa, ale protože jsem se tak narodila, zvolila jsem si být šťastná a to štěstí rozdávat dál. Miluju svojí rodinu, dávám jí sílu, radost a držím jí pohromadě jak lepidlo na beton.

Ráda mám všechny lidi. Hodně se mi líbí děti, u nich můžu plně rozvíjet svoje schopnosti chůvy, ale asi nejvíc miluju zvířecí doktory. Sama jsem ochranitelka a záchranářka, s láskou se starám o všechny kočičí seniory a invalidy v naší domácnosti, mého platonického a lehce podpantoflového manžela Brunka, buldočka zachráněného z množírny, a teď už i o lidské mládě, které před pár měsíci donesli a které samo mělo moc těžký start do života. Jsem neustále v pohybu, hledám co kde uzmout k jídlu, s kým kde dovádět, co nového prozkoumat.

Jsem na světe osm let a ještě nikdy jsem neměla špatnou náladu, nikdy jsem nepodlehla splínu, nebyla na nikoho mrzout.  Je to právě ta moje dokonalá šťastná nátura, nekonečný enthusiasmus a obrovská chuť žít, která mě, a hlavně všechny okolo mě, kteří mě milují, držela nad vodou, když mě v minulosti trápilo zdraví. Společně jsme ustáli zlomenou a následně operovanou packu, když jsem byla ještě štěndo, o pár let později operaci obou očí a dvouměsíční boj o jejich záchranu, kdy jsem byla přechodně slepá. Předloni mi máma našla na boku drobounký útvar, který se ukázal být sarkomem. Jako vždy se za mě rodiče poprali, našli pomoc a díky rychlé a intenzivní léčbě jsem byla v pořádku.

Dnes je to měsíc, co přišla zatím nejtěžší rána. Za levou přední packou mi během tří dnů vyrostla boule, o které všichni mysleli, že je jen absces nebo krevní výron. Když první testy ukázaly na zhoubný nádor, nemohl nikdo věřit. Pravidelně jsem docházela na onkologické kontroly a na té poslední, deset dní před vznikem boule, jsem byla paradoxně prohlášena za zdravou. Následovala spousta vyšetření, biopsie, CT, genetické testy vzorků útvaru. O máminy narozeniny dorazila definitivně potvrzená diagnóza: anaplastický mekkotkáňový sarkom.

Jí se zhroutil svět a já tu zase jsem, abych jí utěšovala, že vše bude dobré. A protože jsem v tom utěšování neodbytná, domluvily jsme se, že to zvládneme a já tu nemoc porazim. Mám ty nejlepší doktory. Zatím jsem absolvovala dvě chemoterapie, pochopitelně s lehkostí sobě vlastní, včera nastal den, kterej byl asi zatím nejtěžší pro nás všechny. Abych mohla rakovinu přeprat, musel nádor pryč, současně jsem bohužel musela obětovat i packu. Když jsme se s mámou vydávaly ještě ráno, za tmy, na cestu do Vídně, za těmi nejlepšími onkochirurgy, věděla jsem, že už nebude nikdy nic jako dřív. Vím, že máma teď často pláče a plakala i když musela pro mě udělat tohle rozhodnutí. Ví, jak miluju pohyb, hory, louky, lesy, hry s Brunem, dovádění s kočkama, poslední dny jsem i učila její mládě lézt. Taky ví, že jsem konstrukčně něco jako krychle a že bude pro mě náročné, naučit se chodit po třech. Taky ale ví, jak miluju život a že nikdy nic nevzdám.

Operaci jsem zvládla na výbornou, nádor je pryč, společně je za námi první velký krok na cestě k mému uzdravení. Tím druhým zásadním, který musím absolvovat, pokud chci přežít, je radioterapie, která jediná dokáže zlikvidovat zbytky rakovinných buněk v mém těle. A o pomoc s její realizací, a také s dalšími kroky v mé léčbě, bych Vás všechny chtěla moc požádat.

Moje rodina tvoří velkej díl mýho štěstí. Vždycky tu pro mě byli a budou, společně jsme team. Brunko, můj psí parťák, beze mě ztracený, nejí, jen čeká až se vrátím po operaci domů.

Lidskej táta s mámou mě vždycky měli jako svoje děcko, všechno jsme podnikali spolu. Udělali by cokoli, aby mi bylo zase dobře, a tak se odhodlali mě poprosit, ať Vám tohle všechno napíšu a pokorně požádám o pomoc. Oni sami roky zachraňují kočky, vedou útulek, angažují se v pomoci potřebným. Vždycky byly na té straně, která pomoc dává a dnes jsou v situaci, kdy jí sami potřebují – pro mě potřebují.

Z posledních prostředků, co mohli, mi zaplatili tu mojí velkou operaci, na radioterapii už nezbývá i proto, že máma je teď na rodičáku s mrňousem. A je to i právě to malý lidský děcko, co mi dává sílu. Jsme spolu jak jen to jde, neva, že mě plácá po hlavě a slintá mi na záda, je součástí mojí milovaný smečky a já jsem mu slíbila, že si mě jednou bude pamatovat. Tak mi prosím pomozte, ať můžu slib splnit a prožijeme spolu ještě spoustu let plných toho mýho pověstnýho štěstí.

Abych měla šanci se uzdravit a moje packa nebyla obětovaná zbytečně, je nezbytné, abych absolvovala radioterapii na veterinární klinice ve Vídni. Na ozářky budu docházet každý všední den po dobu nejméně čtyř týdnů. Máma i s lidským mládětem bude se mnou muset ve Vídni po tuhle dobu bydlet a dojíždět domů budeme všichni jen na víkendy. Prostředky sbírky tedy budou použity na úhradu samotné radioterapie a naše ubytování v dosahu veterinární kliniky. Také budu dál docházet na chemoterapii a nově na fyzioterapii – to kvůli ztrátě packy, aby se moje tělo s novým pohybem dobře vyrovnalo. Rodiče mi také musí zakoupit kočárek pro psíky, aby mě mohla máma po ozářkách, které probíhají v anestezii, bezpečně dopravovat na kliniku a zpět. Po absolvování léčby mi zakoupí pomůcky, které mi pomohou k pohodlnějšímu pohybu. 

V případě vybrání nižší částky bude tato využita na úhradu radioterapie. V případě vybrání vyšší částky bude přebytek použit na další budoucí veterinární výdaje pro Kryšpínu, pokud budou potřeba. Pokud potřeba nebudou, bude přebytek věnován jinému potřebnému zvířeti.