Ahoj kamarádi, jsme zpátky s hlášením o novém panu doktorovi a aktuálním stavu té naší chlupaté potvory…
Zpod stolu se ozve takové to hluboké, vyčítavé zabrumlání a vzduchem prolétne pohled číslo sedm: „Já ti dám potvoru. Já ti taky neříkám tlusťochu.“
Pardon. Té naší chlupaté dámy. Dneska píšeme spolu, protože má pocit, že bych vám to jinak nepopsal dostatečně objektivně.
V pátek nastal den „D“. Byl jsem dost nervózní a neustále jsem si zakazoval na to myslet. S čím tam jdeme, jsem měl v hlavě jasně srovnané, a říkal si, že prostě uvidíme, jak se to vyvrbí.
A musím říct, že už samotný první kontakt proběhl čistě v našem stylu „Jirka a Fůrie“. Otevřely se dveře do ordinace číslo 3 a z nich se vynořil obr, který zahlásil: „Pan Vlk a Fůrie?“
Fůrie si ho změřila pohledem, jako by zvažovala, jestli do toho jít, nebo nejít. Pak ale usoudila, že je potřeba hned v úvodu vyjasnit, kdo je tady šéf a spustila na pana doktora ostré ovčácké staccato. Jenže to bylo čistě na efekt. Sotva zaklaply dveře ordinace, už se k panu doktorovi tulila jako neviňátko. Je to prostě herečka. Musí si držet image.
„Prosím tě, jaká herečka? Taktická diplomatická příprava terénu se tomu říká. Nejdřív demonstruješ palebnou sílu a jakmile protistrana pochopí rozložení sil, přejdeš k navazování spojeneckých vazeb. Základy politiky, Jiří.“
První myšlenka, která mi bleskla hlavou, patřila seriálu Teorie velkého třesku. Pokud jste ho viděli, určitě si pamatujete na geologa Berta, obrovského, mohutného chlapa s dobráckým výrazem. Tak přesně takhle náš nový pan doktor vypadá. V duchu jsem si okamžitě řekl, že interně mu prostě budu říkat Bert.
„Ty koukáš na seriály, já na realitu. Pro mě to byla hora. A chytrý pes ví, že horu nepřepereš, na tu se musíš vyšplhat nebo ji ukecat. A navíc z Berta koukaly piškoty, takže volba strategie byla od začátku jasná.“
Po prvotním seznámení se pan doktor zahloubal do počítače a řekl, co dnes máme v plánu. Podle mě už musel mít naši tlustou složku dávno nastudovanou, ale nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli je ještě něco, co by o nás potřeboval vědět.
Bert se spokojeně uvelebil na židli a řekl, ať mu povím všechno, co sám považuji za důležité.
A tak jsem začal vyprávět celý náš příběh úplně od začátku. Musím přiznat, že zhruba uprostřed jsem se rozbrečel a pár minut to prostě nešlo zastavit. Ty emoce jsou pořád strašně silné, ty vzpomínky na dobu, kdy mi na bývalé klinice oznámili, že už pro ni nemůžou nic udělat a že umře… Jenže Fůrie se tomu všemu vzepřela a je pořád tady. Se mnou.
Pan doktor se nenechal vyvést z míry. Zachoval se úžasně. V klidu počkal, až se nadechnu a uklidním, a pak už to šlo jako na drátkách.
„Vzpírala jsem se tomu tehdy z jediného důvodu. Nemohla jsem tě v tom nechat samotného. Vydržela jsem to kvůli tobě, Jirko. Máme před sebou ještě spoustu společných cest.“
Pan doktor, ehm tedy Bert, začal odběrem krve. A trefil to hned na první pokus! Kdo zná Fůrii a stav jejích žil po všech těch kanylách a infuzích, ten ví, že tohle je disciplína pro mistry světa. Změřil tlak, teplotu, zkontroloval zuby, mrknul na prdku i vulvu. Pořádně jí prohmatal bříško, poslechl srdce i plíce, nahlédl do uší a zhluboka se jí zahleděl do očí. Zkrátka důkladná generálka celého těla, která končila zlatým hřebem programu: sonem.
Chudák Fůrie. Trvalo to rok, než jí to břicho po všech minulých operacích a vyšetřeních aspoň trochu zarostlo a teď šla srst zase nemilosrdně dolů.
„Ráda bych podotkla, že ten holicí strojek byl naprosto podlý tah. Rok pěstuju decentní zimní podsadový sestřih a Bert ze mě během dvou minut udělal naháče s tunou studeného gelu na břiše. Dáma v mých letech a s mojí figurou má mít nějakou důstojnost, ne holé růžové břicho vystavené podzimnímu průvanu.“
Pan doktor vzal ultrazvuk opravdu z gruntu. Projel žaludek, střeva, játra, slezinu i slinivku. Nikde žádná volná tekutina, žádné patologické nálezy, všechno čisté. Tady byl velmi spokojený.
Zastavil se ovšem u ledvin. Tam už se obrázek na monitoru trochu zamračil. Jedna ledvina je o něco větší než druhá, což samo o sobě nemusí být drama, protože málokdo má orgány symetrické podle pravítka. Na sonu je ale vidět chronické poškození z dřívějška. Setřelá kortikomedulární diferenciace, tedy hranice mezi vnějším pláštěm a vnitřkem ledviny a drobné zacelené léze po prodělaných zánětech.
A jak víte, Fůrie trpí proteinurií, což je stav, kdy poškozená filtrační síťka v ledvinách propouští bílkoviny ven do moči. Vzorek, který jsme v ordinaci měřili, byl oproti minulé kontrole horší. Z toho plyne, že nedávné přenastavení a rozdělení léků od předchozí paní doktorky se v praxi úplně neosvědčilo.
Bert se tím ale nenechal rozhodit. Na rovinu mi vysvětlil, že výsledky proteinurie mohou během dne silně kolísat vlivem stresu, pohybu a denního rytmu, takže jeden náhodný odběr nemusí vůbec odpovídat realitě. Budu odebírat vzorky ve stejný čas po několik dní po sobě, vytvoříme z nich průměr (takzvaný poolovaný vzorek) a teprve podle toho uděláme definitivní závěr a nastavíme další strategii.
Jen pro dokreslení představy, co to obnáší v praxi. Představte si dospělého muže ve středních letech, který se brzy ráno s velmi soustředěným a odhodlaným výrazem plíží po trávníku za čtyřicetipětikilovou ovčandou. V ruce třímá misku a bedlivě čeká na okamžik, kdy dáma zvedne ocas a lehce podřepne. V tu chvíli přichází bleskový výpad s miskou těsně pod prdel. Sousedé na sídlišti si už pomalu zvykají, ale kolemjdoucí ranní pejskaři pořád ještě znejistí, jestli nemají volat specializované zdravotnické zařízení.
„Potvrzuji. Důstojnost v tu chvíli ztrácíme oba, ale Jirka rozhodně víc. Jakmile cítím, že mi pod zadkem šramotí porcelánové nádobí, záměrně přeruším proud a popojdu o tři metry dál. Trocha ranního kardia ještě nikomu neublížila.“
No a jinak byl Bert opravdu spokojený a já upřímně taky.
Ke konci vyšetření se na mě podíval a naprosto vážně prohlásil, že Fůrie si získala jeho hluboký obdiv za to, čím vším si zvládla projít. Řekl, že už když jsem na začátku vyprávěl celý náš příběh, nechtěl mě přerušovat, ale to, co do ní na bývalé klinice cpali, ho doslova šokovalo. Takhle se systémový lupus ani jiné autoimunitní onemocnění zkrátka neléčí. Rozhodně ne tak divokou kombinací imunosupresiv, jakou do ní prali, a už vůbec ne chemoterapeutiky.
Slyšet tohle od nového lékaře znamenalo obrovskou úlevu. Potvrdilo se mi to, co jsem celou dobu cítil v kostech. A hlavně to, že Fůriina vůle žít je silnější než jakýkoliv špatně nastavený protokol.
„Vidíš to, Jirko. Kdybych tehdy poslechla ty jejich chytré prognózy a tabulky, tak tady dneska nesedím a nehlídám tě. Bert má zkrátka rozum. Hned jsem věděla, že tenhle obr ví, co dělá, i když má v ruce ten podlý holicí strojek.“
Chvilku jsme si s panem doktorem ještě povídali. Zjistil jsem, že máme naprosto stejný pohled na antibiotika a hlavně jsme se shodli na tom nejdůležitějším: do současně nastavené imunosuprese nehodlá nijak zasahovat, dokud to nebude bezpodmínečně nutné. Takhle to prostě stačí.
Ohromně mě potěšilo jeho uznání, že aktuální dávka je vzhledem k její váze opravdu minimální a je jasně vidět, jak obrovský kus práce se na její léčbě za poslední rok odvedl.
„Slyšíš to, Jirko? Minimální dávka a kus odvedené práce. Přeloženo do psí řeči: jsem oficiálně vzorný pacient. Bert sice vypadá rozumně, ale v jedné věci u mě těžce propadl. S těmi piškoty zacházel jako se státním rozpočtem. Jeden za holení a jeden za krev? Vážně? U mě si to tímhle škudlením trochu rozházel, takže příště to staccato u dveří zvážím znovu.“
V době, kdy vkládám tuhle aktualitu, už mám požadované vzorky na veterině odevzdané. Počkáme tedy na výsledky a uvidíme, jak pan doktor rozhodne. Jestli se navýší stávající léky na ledviny, nebo dostaneme úplně jiné. Určitě vás o všem budu brzy informovat.
Závěrem bych vám všem chtěl ze srdce poděkovat, že při nás stojíte a kryjete nám záda. Píšu to často, ale je to čistá pravda. Bez vaší pomoci bychom dnes nebyli tam, kde jsme. Sám bych celou tu finanční nálož zkrátka neutáhl. Moc si toho vážím.
„Taky moc děkuju. Hlavně za to, že v tom Jirku nenecháte samotného, protože ten kluk pro mě dělá první poslední a ještě u toho stíhá po ránu běhat s miskou po trávníku. A co se týče Berta: nakonec to byl docela fajn chlap. Má sice velké ruce a ten holicí strojek mu ještě chvíli neodpustím, ale vzala jsem ho do party. Břicho mi do zimy snad doroste a příště mu dovolím mě i podrbat za uchem. Držte nám dál palce. Vaše Fůrie.“
a Jirka
