2. 8. 2026 20:30
Ahoj kámoši, tak se se zpožděním hlásím k životu! Omlouvám se za to rádiové ticho, ale ten můj plánovaný digitální detox se zkrátka zákeřně vymknul kontrole a trochu se protáhl.
Není to tak, že bych nechtěl psát, to vůbec ne. Jenže pokaždé, když jsem plný odhodlání zasedl k notebooku a položil prsty na klávesnici, nastalo v mých mozkových závitech absolutní, mrazivé nic. V hlavě jsem měl vymeteno a vydlabáno přesně jako v té nejopuštěnější podzimní dýni.
Což je u mě stav hraničící s paranormálním úkazem. Běžně totiž funguji jako takový ten bájný textový jednorožec, který ze sebe chrlí odstavce na potkání a na počkání. Tentokrát se ale magie zkrátka nekonala.
Strategické lenošení
To ale samozřejmě neznamená, že bychom s Fůrií jakkoliv zaháleli. No… dobrá, lenošili jsme. A to vyloženě velkoryse a s nasazením profesionálních sportovců na odpočinku.
Ale lenošení a zahálení jsou dvě naprosto odlišné disciplíny! Zatímco zahálení je mrhání časem, naše lenošení bylo přísně strategické, vysoce efektivní a pro obě naše těla absolutně nezbytné.
Lékařská magie na očním
Začít můžeme třeba naší nedávnou návštěvou na psím očním. Paní doktorka tam předváděla svou osvědčenou lékařskou magii nejvyššího řádu. Svítila, zkoumala, měřila, kapala a zase koukala – chvílemi přes jeden tajuplný přístroj, chvílemi přes druhý.
Co se týká samotných očí, vyslovila plnou spokojenost. Keratitida drží pozice a nerozšiřuje se dál, oči se nám daří úspěšně udržovat zvlhčené a šedý zákal zatím hlásí absolutní status quo. Na nastavené terapii tak aktuálně neměníme vůbec nic a na další optickou audienci jdeme až za měsíc. Pro nás jednoznačně skvělé zprávy!
Neurologické podezření
Jenže… by to nebyl náš život, aby v tom nebyl alespoň jeden drobný háček.
Při vyšetření se paní doktorce moc nezdála rychlost Fůriiných reakcí. Připadaly jí takové lehce zpomalené, a tak nám jako doporučení navrhla návštěvu psího neurologa.
Mně osobně tedy reakce naší holky nepřijdou zpomalené ani v nejmenším. Právě naopak! Připadá mi, že všechno vidí, slyší a ví mnohem dříve než já, a někdy mám vážné podezření, že mi umí číst myšlenky (obzvlášť pokud se týkají jídla nebo otvírání lednice).
Každopádně nám paní doktorka napsala poznámku do zprávy, abychom to raději probrali s naším hlavním panem doktorem.
Velká měsíční generálka a zářijové CT
No a když už jsme tak pěkně načali ty lékařské vědy, pojďme plynule přejít k naší hlavní měsíční generálce na klinice. Pan doktor si na nás vyhradil poctivou hodinu, během které Fůrii podrobil vyšetření, jaké zažívají snad jen raketoplány před startem do kosmu. Zkontrolovala se moč, krev, udělalo se sono bříška, výtěry z uší na kvasinky, kontrola kůže a kompletní ortopedické vyšetření tlapiček.
Právě u těch tlapiček se musím na chvilku zastavit. Jak víte, Fůrie dlouhodobě kulhá na přední nohy a v posledním čase bohužel čím dál častěji. Pan doktor to sice dlouho odkládal, ale nakonec padlo definitivní rozhodnutí: v polovině září půjdeme na tolikrát skloňované CT kloubů.
Upřímně jsem doufal a vnitřně se konejšil myšlenkou, že se tomu nakonec vyhneme. Přeci jenom je to další plná narkóza, dávka záření z přístroje a potenciálně vidina další narkózy při případné operaci. Jenže se nedá nic dělat. Alespoň budeme vědět, na čem doopravdy jsme a zda bude nutná chirurgická intervence.
Výsledky vyšetření a nové bulky
Co se týče zbytku téhle velké dílenské kontroly, výsledky se držely v jejím standardu:
- Sono bříška: Absolutně perfektní.
- Uši: Čisté, bez jakéhokoliv kvasinkového povstání.
- Krevní parametry: V jejím běžném, stabilním normálu.
- Moč: Mírně semi-pozitivní, ale bez rozjeté infekce, takže si za týden dáme jen kontrolní urikult.
Jenže by to nebyla naše Fůrie, abychom si mohli říct čisté „super“ bez jediného „ale“.
V září to budou přesně dva roky, co podstoupila odstranění obrovského lipomu na hrudníku. Tenkrát v té temné době, kdy už měla problémy s lupusem, ale nikdo vlastně ještě nevěděl, že jde o lupus. Tehdy na veterině neudělali ani histologii a šlo se rovnou pod nůž. Chirurg sice tenkrát utrousil, že se to časem může objevit znovu… a měl pravdu.
Mám Fůrii načtenou do posledního milimetru. Vím přesně, co kde je, co kde bylo a co tam naopak nemá co dělat. Na hrudníku jsem jí nahmatal takové malé drobné bulky a na levém boku u zadečku se jí začala tvořit měkká vyboulenina.
Pan doktor to pečlivě prohlédl, prohmatal a uklidňoval mě, že půjde v obou případech nejspíš zase o nezhoubné lipomy. Dohodli jsme se, že až bude v září v narkóze kvůli CT, v klidu se odeberou vzorky na histologii, abychom byli stoprocentně v obraze.
A pro jistotu nejvyšší nechal pan doktor ze zbylé krve udělat ještě takzvanou tekutou biopsii. To je ten screeningový test, který z měření cirkulujících nukleosomů dokáže včas odhalit nejčastější psí nádory (jako je lymfom nebo hemangiosarkom). Zde všechno vyšlo v naprostém pořádku.
Pokračujeme dál!
I tak musím upřímně přiznat, že to se mnou celkem zamávalo. Tyhle momenty nejistoty člověka zkrátka na chvíli psychicky složí a musel jsem to v sobě dlouho zpracovávat.
Jenže jsme se nedostali přes všechny ty apokalypsy až sem, abychom si teď začali zoufat. Jednoduše jedeme dál a popereme se se vším, co před nás život postaví. Tak jako doposud.
Návrat šampionky na fyzioterapii
Nesmíme samozřejmě vynechat ani naše oblíbené rehabilitace. Na ty chodíme dál poctivě makat v plném nasazení. Aktuálně máme na programu pokaždé plnotučnou kombinaci – bazén, důkladné protažení a uvolnění svalstva, a pak čím dál oblíbenější balanční cvičení.
Jakmile tety v ordinaci začnou rozkládat překážky, Fůrii se okamžitě rozsvítí oči a přepíná do režimu absolutní připravenosti k akci. Je prostě úžasné sledovat, s jakou lehkostí a elegancí jí to jde.
Při každé téhle lekci si znovu uvědomuji obrovskou vděčnost za to, jak neskutečnou cestu jsme za uplynulý rok ušli. Je to totiž přesně rok od chvíle, kdy jsme doslova utekli hrobníkovi z lopaty. Tehdy z ní byl doslova ležák a bojovali jsme o každý centimetr pohybu. Dnes se ta samá holka znovu pevně staví na nohy a s neskrývanou hrdostí se vydává na své průzkumné výpravy po okolí.
Ještě dnes to mám před očima, jak těžce skládala nohu před nohu, jak se jí pletly tlapky a předváděla tu svou charakteristickou „kačení“ neboli „chaplinovskou“ chůzi. A když vidím, jakou rychlost a sílu dokáže v tlapkách vyvinout dneska… až se tomu nechce věřit, jak do sebe všechny ty dílky skládačky zvané kvalita života nakonec zapadly.
Fyzioterapie je v tomhle našem příběhu naprosto nepostradatelným pilířem. A musím s rukou na srdci říct, že jsme při výběru rehabilitační kliniky měli neuvěřitelně šťastnou ruku. Všechny tamní tety jsou prostě fantastické a Fůrii dávají pokaždé absolutně prvotřídní, královskou péči.
Společné chvíle a obrovské díky
A jinak se u nás v zásadě nic nezměnilo. Já pořád makám jako střelený a každou volnou vteřinu se snažím urvat pro tu svou čtyřnohou parťačku.
Když má Fůrie svůj den a tělo poslouchá, vyrážíme na naše milované procházky do lesa nebo jen tak po okolí. A když to nejde? V tomhle má absolutní právo veta výhradně ona. Nechávám to plně na ní. Sama si nejlépe řekne, na co má zrovna sílu a náladu.
Když prostě není den na žádné velké túry, tak si jednoduše sedneme spolu na schody, opřeme se o sebe a v klidu koukáme na ten každodenní cvrkot ulice.
A víte co? Vlastně jsme takhle spokojení.
Není to ideální a víme, že už to nikdy plně ideální nebude. Ale jsme tady. Jsme spolu, držíme pozice a děláme všechno, co je v našich lidských i psích silách, abychom tenhle stav udrželi co nejdéle.
Kámoši, ze srdce vám všem děkujeme za všechno, co jste pro nás udělali. Za ten drahocenný čas, který díky vám máme před sebou, a za to, že můžu Fůrii bez starostí dopřát veškerou potřebnou lékařskou péči. Díky!!
A co na to naše Fůrie?
„Předně bych ráda uvedla na pravou míru tu Jirkovu pohádku o ‚vydlabané podzimní dýni‘. On se sice dojemně vymlouvá na autorský útlum, ale pravda je taková, že můj trpělivý výcvik dvounožce konečně nese své sladké ovoce. Méně civění do obrazovky totiž v praxi znamená podstatně více času na kvalitní společné ležení a filozofické pozorování ulice z našich schodů.
Co se týče paní doktorky na očním a jejího podezření na moje ‚zpomalené reakce‘… Prosím vás! Já nejsem zpomalená. Já pouze provádím rigorózní mentální analýzu, zda mi daný podnět vynese adekvátní kulinářský honorář. Pokud z té akce nekouká pamlsek, nemá smysl ani hnout uchem. To není neurologický problém, to je čistá ekonomická pragmatičnost a má vrozená šlechtická rozvážnost. Že Jirkovi čtu myšlenky, je pak čistě otázka mého nepopiratelného génia – zvláště pokud ty myšlenky směřují k lednici.
Ta zářijová akce s CT a odebráním vzorků z mých nových podkožních ‚dekorací‘? Inu, veterinu sice jako výletní destinaci úplně nevyhledávám, ale jestli je to jediná cesta, jak panu doktorovi dokázat mé výjimečné krevní parametry a dostat u toho maximální servis, budiž. Moje tělo je zkrátka chráněná památková zóna a vyžaduje tu nejlepší péči.
A náš fyzio triatlon? Dříve jsem na ty žíněnky nastupovala v režimu postřelené kachny, dnes tam dominuji jako absolutní šampionka. Ty balanční překážky jsou moje osobní přehlídkové molo. Jakmile tety začnou rozkládat ty barevné kužely, přesně vím, že přišel můj čas zazářit a pořádně jim vyprázdnit kapsy s pamlsky.
Takže klid, kamarádi. Jirka sice občas podléhá panice, ale dokud sedíme spolu na schodech a držíme stráž nad ulicí, svět je v naprostém pořádku. Ze srdce vám všem děkuju, že při nás tak věrně stojíte, držíte nám tlapky a pomáháte mi udržovat toho mýho dvounožce v dobré kondici. A vy buďte, jak jinak furt ve střehu!“
Jirka a Fůrie
