Ahoj všichni,
podáváme hlášení z „předávací“ kontroly u naší nové paní doktorky.
Jak jsem psal minule, byl jsem plný nervozity, obav a očekávání toho, co bude. V čekárně se mi v žaludku převaloval přesně ten známý uzel pochybností a Fůrie na mě vrhala pohledy, které jasně říkaly, že by mnohem raději organizovala strategický průzkum okolních křovin, než seděla v předpokoji medicínského establishmentu.
A vlastně v lehkém napětí ještě stále jsem, ale už ne tolik. Věci se totiž daly do pohybu.
Slib dodržen a rozhovor v lékařských šifrách
Musím říct, že náš pan doktor nezklamal. Své slovo dodržel a u předání byl skutečně osobně přítomen.
Z našeho pohledu to byla sice jen chvíle, ale ještě před naším příchodem vedl s paní doktorkou dlouhou debatu plnou latinských termínů a medicínských šifer, kterým rozumí snad jen oni dva.
Ze začátku jsem popravdě vůbec nevěděl, co mám čekat. V hlavě jsem měl scénář, že si dlouze popovídáme a pak se rozjede klasické kolečko všech obvyklých vyšetření, testů a měření.
Jenže paní doktorka hned v úvodu překvapila: „Dnes to bude pouze povídací den.“
Dodala, že se s Fůrií musí nejprve v klidu seznámit, „očichat“ si situaci a ne na ni hned vyrukovat se všemi procedurami. V tu chvíli ze mě spadla obrovská část napětí. Tenhle respekt k pacientovi, který už má za sebou víc vyšetření než většina lidí za celý život, byl přesně to, co jsem potřeboval slyšet.
Loučení a gesto, které se nezapomíná
Paní doktorka mě nechala mluvit, trpělivě poslouchala a doptávala se jen na věci, které potřebovala upřesnit. Bylo vidět, že o případu už ví hodně. Průběžně pročítala zprávy a výsledky testů v počítači a náš teď už bývalý pan doktor občas doplnil nějaký kontext z uplynulého roku.
Pak přišel čas se rozloučit. Podali jsme si s panem doktorem ruce, popřáli si vše nejlepší do dalších let a já mu ještě jednou z celého srdce poděkoval za všechno, co pro nás udělal. A hlavně za to, do jak neuvěřitelné kondice a stability se mu podařilo Fůrii dostat.
Tady musím zmínit jednu věc: o něco později mi od něj přišla soukromá zpráva. Napsal mi, že kdybych si někdy potřeboval „utřídit“ myšlenky nebo měl jakékoliv pochybnosti, mám mu bez váhání napsat.
Víte, tohle je v dnešním přetechnizovaném a uspěchaném světě naprosto neobvyklé, nestandardní a hluboce lidské. Nesmírně si toho vážím.
Domácí úkol pro detailistu a medicína s chladnou hlavou
Po odchodu pana doktora jsme pokračovali v rozhovoru. Dostal jsem od paní doktorky domácí úkol: sepsat kompletní seznam všech léků, doplňků a přesného dávkování, které Fůrie aktuálně užívá. Já se samozřejmě jako správný detailista snažil popsat každý sebemenší projev a detail jejího denního režimu.
Zároveň jsem položil otázky na všechny ty naše velké plánované věci, o kterých jsem vám už psal v minulých aktualitách. Konkrétní odpovědi jsem zatím nedostal a popravdě to považuji za velmi dobré znamení.
Paní doktorka vysvětlila, že si musí celou kartu nejprve důkladně a v klidu pročíst, aby si udělala ucelený obrázek. Zároveň jasně konstatovala, že Fůrie je momentálně stabilizovaná. Drobnější výkyvy k autoimunitnímu onemocnění zkrátka patří, to víme oba.
Tady bych ale rád zdůraznil jednu věc: slovo „stabilizovaná“ u takhle těžké diagnózy neznamená „vyléčená“ a že máme vyhráno. Autoimunita nemizí, ta s námi půjde napořád.
Stabilita v našem podání znamená neustálý balanc na hodně tenkém ledě, každodenní přísný režim, hlídání léků na minuty a věčnou ostražitost. Je to křehké příměří, které funguje jen díky tomu, že do něj zbytečně nezasahujeme a držíme nastavenou léčbu.
Sám vidím každý den, jak se s tím Fůrie pere. Jsou dny, kdy je k neudržení, ze schodů letí, jako kdyby byla štěňátko, a je vidět, jak si neskutečně užívá to, že vůbec může.
Protikladem jsou dny, kdy se zastavuje v každém mezipatře a opatrně zvažuje každý krok. Dny, kdy nechce na procházku a jenom spolu tiše sedíme před bytovkou. Dny, kdy nás trápí mírné otoky a klouby jsou zatuhlé.
Pak je tady neustálé hlídání teploty, stolice, močového měchýře, občasné zvracení, kožní problémy, keratitida a šedý zákal v očích. Je toho prostě strašně moc, co spolu musí neustále hrát a ladit, aby to celé drželo pohromadě.
A právě vzhledem k její stabilitě, ve kterou pevně doufám i do budoucna, se všechny plánované zákroky musí velmi citlivě zvážit. Udělají se teprve ve chvíli, kdy by to bylo skutečně nezbytné, nebo pokud by došlo k nějakému zhoršení.
To mi přijde maximálně férové a profesionální. Nejdřív detailně studovat a až pak konat.
Ostatně i pan doktor před svým odchodem sám přiznal, že u některých plánovaných zákroků hodně váhal a měnil názory. Uvědomoval si totiž, že samotný výsledek takového vyšetření by vůbec nemusel vyvážit podstoupená rizika. A tím největším rizikem u takto křehkého psa je samozřejmě narkóza.
Pevné mantinely kolem imunosuprese
To bych nebyl já, abych hned neotevřel naše hlavní téma. Na rovinu jsem řekl, že bych byl velmi nerad, a upřímně bych to ani nepřipustil, kdyby se začalo svévolně zasahovat do nastavené imunosuprese.
Paní doktorka mě okamžitě uklidnila. Velmi dobře si pamatuje, kolik zbytečných léků a divokých kombinací do Fůrie dřív ládovali, protože byla u naší první prohlídky před rokem. Ubezpečila mě, že v tomhle směru rozhodně nehodlá experimentovat: máme to, co funguje, a toho se budeme držet.
Jen pan doktor ještě před svým odchodem hodil do placu takovou malou bombu. Prohodil, že si myslí, že bychom imunosupresi možná mohli ještě o kousek snížit, ale že tohle rozhodnutí už nechá plně na zvážení nové paní doktorky.
Víte, já v tomhle mám jasno. Ta dávka, kterou teď Fůrie bere na svou váhu, a ještě obden, je prostě úžasná. Zároveň ale v kostech cítím, že jsme na hraně možného. Sami víte, že už jsme jednou museli dávku navyšovat a pak se teprve pracně vraceli zpátky. Pokoušet osud se v takhle křehkém stavu zkrátka nevyplácí a doufám, že paní doktorka to po prostudování karty uvidí úplně stejně.
Aby to ale neměla úplně zadarmo, nechal jsem rovnou zkontrolovat Fůriiny uši, protože tou svou chytrou hlavou začala zase víc třepat. Kontrola ani výtěr naštěstí nic zásadního neprokázaly, takže pokračujeme s poctivým domácím čištěním.
Na velkou prohlídku jsme objednaní za měsíc, kdy nás čeká kompletní servis: podrobné krevní testy, ultrazvuk, moč, ouška, tlak a ještě nějaké laboratorní panely navíc.
Komunikace mimo ordinaci: WhatsApp versus e-mail
Z čeho mám ale trochu těžší hlavu, to je komunikace mimo ordinaci.
S panem doktorem jsme bezvadně fungovali přes WhatsApp. Když bylo potřeba, rychle jsme si napsali a za poslední rok nám to ušetřilo spoustu zbytečných cest, stresu pro Fůrii i peněz. Vždycky jsem hned věděl, jestli máme čekat doma, nebo vyrazit na kliniku, ať už na krev, nebo pro rovnou nachystané léky.
Paní doktorka takhle fungovat nechce a dala nám pouze e-mail.
Já její postoj lidsky chápu, ale uvidíme, jak tahle elektronická pošta bude v praxi vypadat. Zatím tedy nic moc: hned ve čtvrtek jsem jí odeslal detailní domácí úkol se všemi léky, doplňky i jídelníčkem a zatím nepřišla žádná odpověď.
Přitom u takhle složitého případu je podle mě obrovsky důležité, aby celou léčebnou strategii měl pevně v rukou jeden hlavní lékař a ostatní postupy se s ním koordinovaly.
Slovo závěrem
Ale to už předbíhám. Celkově mám z paní doktorky dobrý pocit. Změna zkrátka nastala, nedá se svítit a musíme s ní pracovat. Všechno ale nasvědčuje tomu, že jsme skončili u správného člověka.
Uvidíme, kam přesně se léčba bude dál ubírat a co z těch větších plánovaných zákroků či vyšetření nakonec opravdu uskutečníme. Hlavní a jediné podstatné je to, aby Fůrie zůstala stabilizovaná. O nic víc tady vlastně nejde.
Závěrem bych vám všem chtěl opět (a nikdy s tím nepřestanu) z celého srdce poděkovat za to, co jste pro nás udělali a kam až jste nám pomohli dojít. Obrovský dík patří našemu panu doktorovi za to, kam Fůrii dostal, a že se nás před rokem vůbec ujal v době, kdy jiní dávali ruce pryč.
A stejně velký dík patří i naší nové paní doktorce za to, že se nás ujala teď a nebojí se jít do tak složitého a komplikovaného případu, jakým Fůrie bezesporu je.
Jirka a Fůrie
A co na to naše Fůrie?
„Jirka zase popsal kilometr virtuálního papíru, aby rozebral naprosto elementární věc. Takže to vezmu zkrátka a bez těch jeho obvyklých dramatických kudrlinek.
Do ordinace jsem nakráčela s jasnou strategií: zmapovat únikové koridory, tvářit se jako nebezpečná šelma a čekat, ze kterého šuplíku vyletí zrada v podobě jehly. A nová dáma v bílém plášti suše pronese, že se dnes bude jenom mluvit. No sláva! Musím uznat, že si u mě hned na startu vysloužila tichý respekt. Vzít si na krk takhle zapeklitý případ, zachovat chladnou hlavu a místo zběsilého mávání jehlami si nejdřív sednout a přemýšlet, to ukazuje na dámu na svém místě. Má moji plnou pozornost.
Náš odcházející pan doktor se sice ještě na prahu pokusil o drobnou partyzánštinu s nápadem na snížení léků, ale Jirka v tomhle zafungoval jako spolehlivá obranná zeď. Přesto musím panu doktorovi složit upřímnou poklonu. Byl to on, kdo mě před rokem vytáhl z nejhoršího a vrátil mi pevnou půdu pod tlapkami. Za to má u mě doživotní psí vděk a přeju mu na nové štaci jen to nejlepší.
Samozřejmě si ale Jirka neodpustil scénku s mýma ušima. Prý moc třepu hlavou. Proboha živého. Kdyby ten člověk trochu přemýšlel, došlo by mu, že to není žádný zánět, ale naprosto přirozený proces, jak si z hlavy vyklepat jeho nekonečné monology a selektivně odfiltrovat povel ‚k noze‘. Výtěr byl samozřejmě čistý, takže jsem v ordinaci za dokonalou dámu a Jirka za zbytečného plašana. Stav setrvalý.
Ale abych mu zase tolik nekřivdila: já moc dobře vím, že všechen tenhle cirkus dělá jen a jen pro mě. A i když bych to před cizími psy v parku nikdy nepřiznala, mám toho svýho věčně vystresovanýho dvounožce prostě ráda.
A ta jeho momentální existenciální krize z toho, že paní doktorka neodpovídá na e-maily rychlostí blesku a nemá potřebu si s ním posílat na WhatsAppu zprávičky o mých bobcích? Můj milý dvounožče, smiř se s tím, že paní doktorka má v ordinaci i jiné pacienty a svět se netočí kolem tvé odeslané pošty. Zhluboka se nadechni, zhasni ten věčně blikající monitor a běž radši udělat něco skutečně užitečného – třeba mi dát tu výbornou konzervu.
Máme před sebou měsíc absolutního klidu. Žádné přepadení ze zálohy, žádné jehly, žádný stres. Užívejte si babí léto, chraňte si své jistoty a pamatujte: nejlepší medicínský výkon je ten, při kterém doktor zůstane sedět na židli a vy odkráčíte středem s neporušenou důstojností.“
