Léčba, která nekončí - Fůrie
1. milník - 170 000 Kč
Udržení získané stability a pokračování odborné péče
2. milník - 340 000 Kč
Jistota pohybu a návrat k důstojnému životu
3. milník - 520 000 Kč
Rok plnohodnotného života a společně stráveného času
7. 3. 2026 15:36
Takové to domácí psí žvatlání
Ahoj kámoši, tady Fůrie!
Jirka říká, že bych vám i já měla dát vědět, jak se mám. Já moc nevím, jak se takové věci píšou a vlastně ani psát neumím, tak to žvatlám Jirkovi do ucha a on si s tím už nějak poradí.
Můj „zvláštní“ psí program
Poslední dobou hodně jezdím na rehabilitace. Jirka tomu říká důležitá část našeho maratonu. Já tomu říkám takový zvláštní psí program. Přijedeme tam, já si všechno pořádně očuchám, protože pes musí vědět, kde je. Pak se tam všichni začnou tvářit velmi odborně a přijde část, která se jmenuje bazén.
Upřímně… kdyby to bylo na mně, tak bych se radši brodila někde v potoce. Tam je proud, voda voní po světě, občas tam plave klacek a někdy i něco, co se dá honit. Jenže Jirka říká, že ten bazén má jednu velkou výhodu – voda je tam vždycky teplá. A musím uznat, že to není špatné.
Navíc tam mají jednu věc, která je podle mě úplně zásadní součást léčby. Jmenuje se odměny. Ňaminy. Pamlsky. Prostě dobré věci do bříška. Takže já se tam projdu jako modelka, trochu se protáhnu, všichni se tváří spokojeně a Jirka dává něco dobrého. Myslím, že tenhle systém je vlastně docela skvěle vymyšlený.
Malé kroky k „dobrému dni“
Pak mě osuší a natáhnu se na žíněnku. Teta Alex se mnou provádí různá cvičení, po kterých se mi lépe chodí a skáče. Jirka říká, že tyhle procedury mi pomáhají vracet se zpátky do normálního života. Já to poznám hlavně podle toho, že se mi zase chce víc ven.
A venku je svět.
Tráva, pachy, vítr, stromy, lidi, kteří mě chtějí pohladit. Psí kámoši i konkurenti. Někdy si jen tak jdu a všechno si očuchávám, někdy si trochu popoběhnu. Není to ještě úplně jako dřív, ale každý den je o kousek lepší. A Jirka se u toho často usmívá. Vlastně se teď mnohem víc usmívá. A mně se to moc líbí. On tomu říká malé kroky. Já tomu říkám prostě dobrý den.
Trénink a trocha rebelie
A doma jsme s Jirkou začali zase trochu cvičit. Jirka říká, že zase trénujeme. A mně se při tom vracejí vzpomínky na cvičák. Ještě mi to nejde jako dřív, ale Jirka se u toho stejně směje a říká, že jsem šikovná. A pak se směje ještě víc a dodá, že za naši chůzi u nohy by nás na cvičáku asi pěkně zdrbli. A nakonec si ještě brblá pod vousy, že jim to stejně jednou zase ukážeme.
Občas mu taky připomenu, že život není jen rehabilitace, veterina a vážné věci. Třeba když se rozhodnu, že jeho nabíječka k notebooku je vlastně docela zajímavá hračka. A že ten foťák, kvůli kterému jsme pořád přerušovali procházky a Jirka mě nutil pózovat, mi do tlamičky skočil sám. No a když už tam byl, tak jsem ho trochu vylepšila. Nevím proč, ale u toho se většinou přestane smát.
Běžíme v tom spolu
Jirka říká, že jsme spolu v takovém zvláštním maratonu. Já tomu úplně nerozumím, ale vím jednu věc – běžíme ho spolu. A někde kolem nás běží i celá naše smečka.
Tak jsem vám chtěla jen říct, že se snažím. Každý den trochu. Někdy víc, někdy míň. Ale pořád dopředu. A že mám radost z každého dne, kdy můžu být venku, cítit svět a večer si lehnout vedle Jirky.
Díky, že jste pořád s námi.
Vaše Fůrie a Jirka
Komu pomůžeme?
Drazí přátelé a dárci,
možná si pamatujete příběh fenky Fůrie z její první sbírky. Tehdy jsme společně začali náš boj s těžkým autoimunitním onemocněním – systémovým lupusem. Díky vaší neuvěřitelné vlně podpory se podařilo to, co se v nejednom okamžiku zdálo nemožné. Fůrie překonala nejkritičtější období a dnes je stále naživu a plná chuti do života. Vaše pomoc jí bez nadsázky zachránila život a já vám z celého srdce děkuji, protože bez vás by tu už nebyla.
Podívejte se na krátké video, které shrnuje naši cestu od prvních příznaků až po dnešní radost z pohybu:
Poslední dva roky byly pro nás oba maratonem. Fůrie prodělala řadu operací, nespočet vyšetření a několik zcela odlišných léčebných postupů. Dokázala přežít situace, které by jiné dávno položily a vyvrátila prognózy o stavech označených za neslučitelné se životem. Je až neuvěřitelné, že po tom všem stále stojí na všech čtyřech, v očích má šibalskou jiskru a v tlamě svůj oblíbený balónek.
Příběh Fůrie
Dlouho jsme tápali a bojovali nejen s diagnózami, ale i s následky dřívější nevhodně nastavené léčby. Zlom nastal až s přechodem na novou kliniku k novému panu doktorovi. Poprvé se na Fůrii někdo podíval jako na celek. Máme nyní odborný a jasně strukturovaný plán, který Fůrii skutečně vrací do života. Pod tímto novým vedením sílí, zmizely každodenní horečky i bolesti a já poprvé vidím stabilitu, ve kterou jsem už ani nedoufal.
Proč nová sbírka?
Náš boj nekončí. K systémovému lupusu se přidala imunitně zprostředkovaná polyartritida (IMPA). Jsou to zrádná onemocnění, která nelze vyřešit jednorázově. Tělo se musí ladit podobně jako hudební nástroj. Aktuálně máme nastavený velmi účinný léčebný protokol, který funguje, ale je finančně extrémně náročný.
Finanční rezerva z první sbírky je vyčerpána a bez další pomoci nejsem schopen tuto nákladnou péči dlouhodobě udržet. Detaily z našeho prvního společného boje si můžete připomenout v původní sbírce zde:
https://donio.cz/pomoc-furine-v-boji-s-lupusem-sle
„Jen ona ví, kolikrát znovu vstala, když každé vlákno v těle křičelo bolestí. Ne proto, že by svět byl v pořádku, ale proto, že v tom boji někdo zůstal s ní.“
Fůrie to nevzdala. Přes velké i malé překážky je stále tady, žije a užívá si obyčejných psích radostí. Bere život takový, jaký je. Zvířata nám často ukazují, že není důležité řešit, co jsme ztratili, ale žít tím, co právě máme. I mě Fůrie naučila radovat se z maličkostí a uvědomit si, že obyčejný den prožitý v klidu, bez bolesti, stresu a strachu, je ten nejlepší.
Děkuji, že pomáháte Fůrii bojovat dál. Každá pomoc nás posouvá o krok blíž k jejímu spokojenému životu.
Na co konkrétně budou peníze použity?
Fotogalerie
Poslední aktualita
7. 3. 2026 15:36
Takové to domácí psí žvatlání
Ahoj kámoši, tady Fůrie!
Jirka říká, že bych vám i já měla dát vědět, jak se mám. Já moc nevím, jak se takové věci píšou a vlastně ani psát neumím, tak to žvatlám Jirkovi do ucha a on si s tím už nějak poradí.
Můj „zvláštní“ psí program
Poslední dobou hodně jezdím na rehabilitace. Jirka tomu říká důležitá část našeho maratonu. Já tomu říkám takový zvláštní psí program. Přijedeme tam, já si všechno pořádně očuchám, protože pes musí vědět, kde je. Pak se tam všichni začnou tvářit velmi odborně a přijde část, která se jmenuje bazén.
Upřímně… kdyby to bylo na mně, tak bych se radši brodila někde v potoce. Tam je proud, voda voní po světě, občas tam plave klacek a někdy i něco, co se dá honit. Jenže Jirka říká, že ten bazén má jednu velkou výhodu – voda je tam vždycky teplá. A musím uznat, že to není špatné.
Navíc tam mají jednu věc, která je podle mě úplně zásadní součást léčby. Jmenuje se odměny. Ňaminy. Pamlsky. Prostě dobré věci do bříška. Takže já se tam projdu jako modelka, trochu se protáhnu, všichni se tváří spokojeně a Jirka dává něco dobrého. Myslím, že tenhle systém je vlastně docela skvěle vymyšlený.
Malé kroky k „dobrému dni“
Pak mě osuší a natáhnu se na žíněnku. Teta Alex se mnou provádí různá cvičení, po kterých se mi lépe chodí a skáče. Jirka říká, že tyhle procedury mi pomáhají vracet se zpátky do normálního života. Já to poznám hlavně podle toho, že se mi zase chce víc ven.
A venku je svět.
Tráva, pachy, vítr, stromy, lidi, kteří mě chtějí pohladit. Psí kámoši i konkurenti. Někdy si jen tak jdu a všechno si očuchávám, někdy si trochu popoběhnu. Není to ještě úplně jako dřív, ale každý den je o kousek lepší. A Jirka se u toho často usmívá. Vlastně se teď mnohem víc usmívá. A mně se to moc líbí. On tomu říká malé kroky. Já tomu říkám prostě dobrý den.
Trénink a trocha rebelie
A doma jsme s Jirkou začali zase trochu cvičit. Jirka říká, že zase trénujeme. A mně se při tom vracejí vzpomínky na cvičák. Ještě mi to nejde jako dřív, ale Jirka se u toho stejně směje a říká, že jsem šikovná. A pak se směje ještě víc a dodá, že za naši chůzi u nohy by nás na cvičáku asi pěkně zdrbli. A nakonec si ještě brblá pod vousy, že jim to stejně jednou zase ukážeme.
Občas mu taky připomenu, že život není jen rehabilitace, veterina a vážné věci. Třeba když se rozhodnu, že jeho nabíječka k notebooku je vlastně docela zajímavá hračka. A že ten foťák, kvůli kterému jsme pořád přerušovali procházky a Jirka mě nutil pózovat, mi do tlamičky skočil sám. No a když už tam byl, tak jsem ho trochu vylepšila. Nevím proč, ale u toho se většinou přestane smát.
Běžíme v tom spolu
Jirka říká, že jsme spolu v takovém zvláštním maratonu. Já tomu úplně nerozumím, ale vím jednu věc – běžíme ho spolu. A někde kolem nás běží i celá naše smečka.
Tak jsem vám chtěla jen říct, že se snažím. Každý den trochu. Někdy víc, někdy míň. Ale pořád dopředu. A že mám radost z každého dne, kdy můžu být venku, cítit svět a večer si lehnout vedle Jirky.
Díky, že jste pořád s námi.
Vaše Fůrie a Jirka
Slova podpory
Blanka D.
Ludmila F.
Alena Š.
Lenka S.
Pomozte Jirkovi a Fůrii změnit tento příběh
Předáme 100 % částky
I ten nejmenší dar dá velkou naději
Snadná, rychlá a důvěryhodná pomoc
Vzkazy
Blanka D.
Ludmila F.
Alena Š.
Lenka S.
Šárka M.
Petra .
Eva Š.
Adam
Šárka F.
Danuše P.
Tato Dobročinná sbírka je spravována Nadačním fondem Donio
