Ahoj kamarádi,
dnes si beru slovo já. Jirka by do toho totiž zase vnesl příliš mnoho dojetí, sentimentu a složitých řečí, a na to teď není čas. Šestnáctého října slavím své osmé narozeniny.
Osm let. V životě velkého ovčáka je to úctyhodný věk. V mém osobním případě, s diagnózou, která se občas tváří jako konečná stanice, je to regulérní vítězství nad osudem.
Když se ohlédnu zpátky, nebyla to vždycky procházka rozkvetlou loukou. Byly časy, kdy mě vlastní tělo zrazovalo na každém kroku. Dny, kdy nohy odmítaly poslušnost, kdy každý nádech i pohyb bolel a kdy Jirka seděl vedle mého pelíšku s pohledem, který lámal srdce. Zažili jsme chvíle, kdy kolem nás byla tma a kdy tabulky tvrdily, že tu už dávno nemám být. Jenže my dva jsme se rozhodli, že statistiky neumějí číst v psí duši. Odmítli jsme to vzdát. Věděla jsem moc dobře, že tu Jirku nemůžu nechat samotného, a tak jsem se do toho opřela se zuřivostí hodnou svého jména. Pokaždé jsem se zvedla, zatnula drápy do země a šla dál.
A kde jsem dnes? Stojím pevně na všech čtyřech.
Na čumáku mi sice přibylo pár stříbrných chlupů, které mému výrazu dodávají patřičný respekt, ale v očích mám pořád stejný oheň. Svět máme rozdělený spravedlivě: já určuji kurz a čtu zprávy v trávě, Jirka řeší logistiku, otevírá dveře a kryje mi záda. Stačí nám jediný pohled a víme o sobě všechno. Užívám si ranní ticho, známé pachy na našich stezkách i chvíle, kdy nikam nespěcháme a prostě jdeme bok po boku.
A co se týče budoucnosti? Ta je pro mě naprosto jasná.
Nemám v plánu nikam odcházet ani polevovat ve své misi. Mám před sebou ještě spoustu neprozkoumaných koutů, tisíce patníků, které čekají na moji značku, a nespočet chvil, kdy musím Jirkovi připomínat, že ten nejlepší svět se odehrává právě teď a tady. Můj plán je jednoduchý: žít, mít věci pevně v tlapkách a ukazovat všem kolem, že skutečná síla nespočívá v dokonalém zdraví, ale v odhodlání nevzdat se. Zvlášť když máte po boku někoho, čí bota vykročí přesně v rytmu vašich tlap.
Vám všem, kteří na nás myslíte, držíte nám palce a kráčíte po téhle cestě s námi, chci říct jedno velké psí děkuji. Bez vás, bez vaší laskavosti a bez toho, že jste nám kryli záda, bychom ty nejprudší kopce nevyšlápli. Dali jste nám to nejcennější: čas a klid na život.
Hlásím plnou připravenost do dalších společných kilometrů a posílám přátelské zavrtění ocasem.
Vaše Fůrie
