Když jsem tak ležel na asfaltu a moje zachránkyně se mě dotkla, strašně jsem se lekl, ale dal jsem vší zbylou silou vědět, že jsem ještě naživu. Brzy jsem dostával tolik kotěcího mlíčka, kolik se do mě vešlo.
V době mé záchrany bohužel nebyly volné ruce žádného azylu ani zkušené dočaskářky, ale moje zachránkyně to nevzdala a spolu jsme můj život poprvé vybojovali. I když nedokážu chodit po hraně vany, občas spadnu z pohovky nebo do něčeho narazím a všichni se mi smějí, byl jsem jinak před záchvaty hravé a veselé koťátko, zlobil jsem velkého psa, škrábal a okusoval co mi přišlo do cesty…
Epileptické záchvaty mi berou veškerou radost ze života a pár dní po každém z nich jenom ležím a nebo papám – papání je naštěstí to jediné, co si nenechám nikdy ujít. Ale jinak jsem moc unavený, všechno mě bolí a nedojdu pomalu ani na wc. Moje zachránkyně má jedinou možnost – absolvovat se mnou drahá neurologická vyšetření, aby tu bolest mohli veterináři zastavit a moc doufá, že jí pomůžete tato vyšetření finančně pokrýt. Veterináři nechtějí předepisovat určité léky, aniž by věděli, co se mnou je, protože moje příznaky nejsou tak typické, jako u klasické epilepsie.
