Komu pomůžeme?

Danielka se narodila v srpnu 2011. Od mala ji velmi trápily silné atopické ekzémy, ale jinak to byla krásná, zdravá a dobře prospívající holčička. V šesti měsících se sama posadila a v osmi měsících už se postavila v postýlce. Věděla, kdo je máma, táta, babi… Když slyšela své jméno, vždy se otočila a usmála se. V devíti měsících uměla zvuky všech zvířátek v knížce, kterou brala všude s sebou. Chodit začínala v 10 měsících. V roce tančila, prozpěvovala si, žvatlala básničky… Když jsme byli na dovolené u moře, u bazénu obcházela všechna lehátka a posílala lidem pusinky. Začala se učit na nočník. Byla velmi šikovná a dělala nám jen radost.

Kolem jejích druhých narozenin se vše náhle změnilo. Dája se přestala o věci kolem sebe zajímat. Na zavolání vůbec nereagovala, jako by neslyšela. O Vánocích dárky ani rozsvícený stromek, jako kdyby neviděla. Když jsem jí něco ukazovali, koukala do neznáma. O nově narozenou sestřičku Alici se nezajímala. Chodily jsme do dětského centra na cvičení. I menší děti se s chutí zapojovaly, ale Danielka si vždy jen stoupla před zrcadlo a věci kolem neexistovaly. Jít s ní do obchodu, bylo nemožné. Jakmile jsme vešli do prostoru, kde byl větší počet lidí, bylo zle. Začala křičet, válet se po zemi, ubližovat si a musely jsme okamžitě pryč.

Ve dvou a půl letech jsme navštívili prvního odborníka a Danielce byl diagnostikován dětský autismus. Na jednu stranu se nám zhroutily sny a plány, ale na stranu druhou nám to poskytlo vysvětlení toho, co se vlastně děje.

Nejhorší bylo, že téměř nespala. Většinou jí stačily třeba dvě hodiny a někdy ani to ne. Byli jsme všichni hodně vyčerpaní a vše si začalo vybírat svou daň. Zradila mě záda, a za pár let došlo na dvě operace plotének. K tomu se přidaly ještě žlučníkové záchvaty, a tak přišla další operace. Nejhorší bylo, že jsem se v tu dobu nebyla schopná postarat o své děti. Danielka měla do 6ti let plínky a přebalit tak velké dítko už je fyzicky dost náročné. Obzvlášť, když má záchvat a brání se.

Měli jsme však velké štěstí na mateřskou školu se speciální třídou pro autisty, kde se dětem věnovali a intenzivně s nimi pracovali. Dája začala postupem času dělat velké pokroky. Podařilo se nám po náročném hledání vybrat i skvělou speciální školu na Kladně, kam nastupuje Danielka letos již do třetí třídy. Přestěhovali jsme se kvůli tomu i z Prahy.

Zkoušeli jsme a zkoušíme různé techniky, jak Danielku rozvíjet. S manželem jsme absolvovali školení na Son-rise program, pořídili jsme asistenčního pejska, chodila na hipoterapii, canisterapii, logopedii, biofeedback atd.

Dnes už Dája dokáže navázat krásně oční kontakt (dokonce ho vyžaduje), miluje objímání, při správném přístupu dokáže jít i mezi větší množství lidí, začíná dokonce cíleně komunikovat (rozumíme jí tedy pouze jen my a zdaleka ne vše, co se nám snaží předat), zpívá si, maluje, modeluje, jezdí na koloběžce, miluje vodu…

Stále však vyžaduje absolutní pozornost, jelikož nerozezná nebezpečí – vejde do silnice, nemůžeme nechat otevřené okno, odemčené dveře…, neumí absolutně komunikovat s cizími lidmi, když je v nepohodě fyzicky ubližuje sobě i ostatním, když se jí chce na toaletu, začne se prostě svlékat…

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Peníze ze sbírky budou použity na delfinoterapie, které budou probíhat v Turecku. Dále na pobyt a dopravu pro naši rodinu včetně babičky, která celý tento „bláznivý“ nápad dovedla až sem, od začátku nám se vším pomáhá a Danielka je na ni velmi fixovaná.  

Chceme vyzkoušet vše, co je v našich silách, abychom dali naší dceři šanci začlenit se alespoň částečně do běžného života.

Delfinoterapie nás po důkladném nastudování učarovala a po osobním setkání s Oldou Burešem, který nás se vším podrobně seznámil, jsme zase plní nadějí na pokrok.