O mojí knize
Moji milí folklorní skřítci a víly, šibalští bohové, tuláci a samorosti, volám vás i všechny další divné čtenáře. Oslovuji vás s prosbou o podporu pro vydání mé další knihy. Kniha je experimentálním novodobým hrdinským eposem, který se odehrává na pomezí reality a snů. Vypráví faustovský příběh o vykořeněném člověku s hlubokým steskem po domově. Hrdina prochází postupným procesem separace a iniciace. Vrcholem jeho proměny je vnitřní zápas o zachování vlastní integrity. Tímto románem navazuji na budování vlastní svérázné pohraniční mytologie.
Jak kniha vznikla?
„Bůh je ti, blbečku, svědkem“ jsem psal za časů ušatých čepic, kdy svět byl ještě mladý a šmahem se věřilo na pohádky (zasvěcenec a Vladislav Vančura vědí). Ve skutečnosti to tak idylicky nepůsobilo. Můj život byl v neustálém pohybu – fyzickém i psychickém. Stránky knihy jsem napsal v prostorách hned dvou klášterů, dvou různých domovů a po mnoha hospodách valné i nevalné úrovně, na počítači, stroji i rukou. Zároveň však kniha vznikala na pomezí všech mých myslitelných světů i nesvětů. Když jsem po nocích uvažoval nad životem a sny hlavního hrdiny, došlo mi záhy, že nezaznamenávám jen nějaké smyšlené či po všech čertech vydolované historky, ale hlavně sám sebe. Při zpětném pohledu na řádky, které po mne zůstávaly, jsem vnímal až děsivou podobu přeludů ze svého života a svých vlastních nočních můr. V tu chvíli mi došlo, že na hranici sebezničení nedokážu napsat žádný fantastický román. Maximálně tak svůj vlastní terapeutický deník. A bylo to svým způsobem úžasné - jeden dlouhý, intenzivní očistný bad trip.
Pro koho píšu?
Krom svých milých folklorních skřítků a víl, šibalských bohů, tuláků a samorostů (a sebe) tvořím ještě pro: pacienty psychiatrických léčeben (kteří přežili), pankáče, nehipsterské milovníky Sudet, romantiky, vandráky a obecně čtenáře, které nic nerozhází.
A o čem to celé je?
Jeroným Kaunitz je nejen samotářským milovníkem literatury, ale i podivínským pracovníkem památkové péče kdesi v nejmenovaném krajském městě. Krom své sbírky knih, práce, vzpomínek a akordeonu po předcích je mu vlastní i hluboký smutek. Smutek nejen nad jeho vlastní odcizeností a odchodem blízkých, ale i nad ztrátou domova.
Jeroným prožívá svoji každodennost v malém, podkrovním bytě, kam za ním dochází stárnoucí rodinný přítel a psychiatr – poslední pojítko se světem, který opustil. Ten je věrným posluchačem Jeronýmových snových vyprávění. Zatímco se hrdina vyzpovídává ze svých snů, snaží se poznávat nový domov a hledat si cestu ke svému okolí.
Bizarní cesta krajinou mezilidských vztahů vrcholí v okamžiku, kdy Jeroným poznává v tanečních pro dospělé Dianu, mladou a svéráznou ženu. V té chvíli ještě netuší, že jeho osud je zpečetěn, protože Diana nevidí jenom Jeronýma, ale i Hieronyma – potlačované, umlčované stínové alter ego hlavního hrdiny. V okamžiku, kdy se o slovo začne hlásit více Hieronymus a méně Jeroným, začíná strastiplná výprava do hlubin hrdinovy psyché i do zrcadlového odrazu jeho domova, pokřiveného Hieronymovým působením.
Ukázka z knihy
Nevím, kdo mi propůjčil takový čarovný zrak, ale rozpoznával jsem je v noční tmě takřka dokonale. Černočerné mraky na černé obloze. Narážely do sebe, přecházely přes sebe, proplouvaly mezi sebou jako přídě těžkých korábů, jež mi připomínaly dehet. Podobaly se černým korábům nanban. A já byl ostrovem.
Slyšel jsem a vnímal, jak se příboj rozbíjí i o mne. A mou jedinou odpovědí bylo právě to pokorné rozkrojení dopadajících vln. Na nic víc jsem se nezmohl. Další vlna, další zavrtění mou nehybnou, drobnou vegetací porostlou hlavou. Všechno, co říkají, se o mne štěpí a cokoliv, co odpovídám, zaniká v jejich hřmotu. Ach, kéž by mne ty vlny mohly překrýt úplně! Kdybych tak mohl zmizet pod hladinou, zaniknout a nechat ztratit i poslední ze svých útesů tohoto cizího a neznámého moře. Zablesklo se. To v blížící se bouři zazářily řady hlavní černých korábů nanban. A já byl jeskyní. Malou, ale hlubokou průrvou na tom ostrově.
Chodíval se do mne ukrýt, když černé koráby zmizely. Hledal v mém tichu a temnotě odpovědi, neboť slova a SLOVA pronesená v temnotě a samotě jsou ta, které nejvíce doléhají k uším nejpovolanějším. Nejprve byl pevný, skálopevný, stejně jako moje útesy. Poté začalo tělo slábnout. Nakonec se začal letargicky drápat vzhůru, vzývat nový, nadcházející den v tomto osamělém pekle. Řval, naříkal, proklínal den svého narození, rval si své vlasy a vousy, zatínal pěsti do mořských řas, smál se jako šílenec a podivné korálky, které žmoulal, se rozsypaly po pobřeží. A on stále čekal na návrat černých korábů nanban. A pak zalezl hluboko pod zem, aby se proměnil v kosti. A já byl tím cizincem. Vybledlou, ztrouchnivělou schránkou uvnitř jeskyně na tom ostrově.
Dokud jsem byl živáčkem, můj duch byl silný, ale to tělo, to prokleté a slabé tělo, vypovídalo den ode dne víc a víc službu. Došlo mi víno, poté i chléb. Nakonec jsem v tichosti příboje zešílel. Plakal jsem nad ztraceným růžencem, sbíral drobné korálky klokočí v písku, ale utíkaly mi mezi prsty, jak jsem se je snažil zachytit. Den ode dne jsem poznával znovu a znovu, že moje úloha na tomto světě je u konce, že mé dny jsou sečteny. Nikdo už mne nevyzpovídá. Nikdo mi nedopřeje svátost umírajících. To, co se mi jevilo jako pozemský ráj, se mi nesmírně zošklivilo. A já si říkal, co mne tolik vzdálilo tomuto světu?
Je to poskvrněnost prvotním hříchem, která v očích člověka mění krásné a dokonalé v ohyzdné a hnijící místo? Přišel jsem na tento svět z lásky a s láskou? V čem jsem se zmýlil? Proč mne svět zavrhnul? Byl to onen nešťastný den, kdy jsem opustil útroby své matky? Nebo až okamžik, kdy jsem vstoupil do této cizí země? A nejsou náhodou obě chvíle totéž?
Marně jsem čekal ve svém podkrovním oknu na černé koráby nanban. Byly daleko, aby mne odvezly domů. Proč by mne taky někam vezly, že jo. Nic už jim nesešlo po mém slovu a SLOVU proneseném v temnotách. Posádka podřimovala, vystavená bouři a námořníci dávno zapomněli na malý ostrov s jeskyní, ve které odpočívaly vybělené kosti.
