Představení sbírky
AHOJ lidi, takto by to řekla Anička.
Prosím vás o finanční pomoc na koupi auta. Jsem 19letá slečna Anička a od narození trpím kombinovaným postižením. Mám vzácné genetické postižení – mutaci 22. chromozomu a deleci 20. chromozomu. K tomu mám další přidružená postižení. Jelikož bylo toto genetické postižení v době, kdy mi bylo diagnostikováno, popsáno pouze u 17 lidí na světě, nemá klinický název. Nejspíš proto ho posudkový lékař vždy přehlédne.
Mám také prvky autismu a hůře chodím. Mám takzvanou kvadrupedickou chůzi. Neujdu několik kilometrů a do schodů nestřídám nohy. Bez zábradlí nezvládnu vyjít ani sejít schody.
Nyní chodím na speciální střední školu, která není v místě mého bydliště. Maminka mě tam vozí každé pondělí a v pátek mě vyzvedává. Jelikož už mamince auto vypovědělo službu a bylo staré, musí mě nyní každé pondělí dopravovat autobusem k vlaku. Bydlíme na okraji města Uničova a na vlak je to daleko. Sama bych na vlak dojít nezvládla.
Jedeme vlakem do Olomouce a v Olomouci pokračujeme autobusem do Topolan. Tam je moje škola s internátem.
Moc by mi pomohlo mít auto, abych mohla nadále jezdit do školy za svými kamarády. Proto vás prosím o finanční příspěvek na jeho koupi.
Moje maminka za poslední roky již třikrát žádala o příspěvek na auto od sociálního úřadu, ale bohužel nám byl vždy zamítnut, protože moje postižení není uvedeno v tabulkách pro přiznání tohoto příspěvku.
Proto se moje maminka, která tento text za mě píše, rozhodla, že je ještě poslední šance – a tou je tato sbírka.
Komu pomůžeme?
Aničce Šléškové, mladé slečně, která potřebuje auto, aby ji maminka mohla snadněji dopravovat do školy, za kamarády, za rodinou nebo na výlety.
Cesta autobusy a vlakem je pro Aničku složitější než cesta autem.
Anička se vždy vyvíjela pomaleji. Něco se naučila a hned to zase zapomněla. Nezdálo se mi to, a tak jsem uprosila dětskou lékařku, aby nás poslala na vyšetření. Začala jsem s ní jezdit na neurologii, kde zjistili mikrocefalii. Už od půl roku jsem s ní jezdila také cvičit Vojtovu metodu a později metodu Bobatha.
Anička nebyla schopná vyvíjet se jako běžné miminko. Nepřetáčela se, nešla na kolínka, prostě nic. Jen šíleně plakala, když jsem s ní několikrát denně musela cvičit.
Po dlouhém a únavném ježdění po různých vyšetřeních jsem se s ní dostala až na genetiku, kde jí konečně někdo dokázal stanovit diagnózu.
Dokonce se dostala až do německé publikace pro lékaře genetiky jako zvláštní, ojedinělé postižení.
Chodit začala až skoro ve třech letech. Skoro jsem to už vzdávala a smiřovala se s myšlenkou, že již nikdy chodit nebude.
Nakonec se všechno trochu posunulo. Anička je dnes mladá slečna, sice mentálně na úrovni školkového dítěte, ale je veselá a nic ji netrápí.
Neuvědomuje si míru svého postižení. Má ráda svou maminku a své sourozence a podle svého vnímání je šťastná. Opravdu se také hodně mentálně a sociálně posunula mezi svými kamarády ve škole.
