Dominiček prodělal těžkou hypoxii mozku. Když sem si přečetla posléze lékařskou zprávu a viděla, že oživování trvalo 40 minut, přijde mi až neuvěřitelné, že tu je dnes s námi.
Ihned po narození ho odvezli do Brněnské neonatologie, kde podstoupil řízenou hypotermii, aby to poškození mozku nebylo ještě větší. Já jsem se s Dominičkem mohla vidět až po několika dnech, do tě doby za ním jezdil manžel co nejvíc to šlo. Každý den jsme volali, abychom věděli jak na tom je, nikdo nevěděl jestli přežije. Nikdo nám nechtěl nic moc říct, byl v umělém spánku a na všech možných podpůrných přístrojích.
Byly to pro mě nejhorší dny v mém životě. Celé dny jsem přemýšlela co se stalo a proč se to stalo zrovna nám. Doktoři byli velmi opatrní na jakékoliv prognózy, spíše nám říkali ať počítáme se vším. Postupně jsme se jen dozvídali jaké bude mít Dominiček zdravotní problémy a vlastně si vůbec nedokázali představit co nás všechno čeká. Diagnóza zněla hypoxicko ischemická encefalopatie.
Dominiček přišel o polykací a sací reflex, má zavedený peg na příjem potravy, má dávící reflux, nemluví, nepláče, má psychomotorickou retardaci, centrální kvadruparézu, špatné kotníčky, mikrocefálii a mnoho dalšího. Aby toho nebylo málo, ve dvou letech se nám k tomu přidala epilepsie. Ale Domča je opravdu neuvěřitelný bojovník a já jako máma před ním smekám. Všechno má vydřené cvičením a pere se svým osudem jak jen může.
V pěti letech už se pohybuje po kolínkách, sedí, učí se první slabiky a znakování, umí odpovídat ano/ne a sní pár lžiček mixované stravy pusinkou. Učí se i chodit, ale stále bojuje se stabilitou. Neustále překonává své prognózy a má neuvěřitelnou sílu bojovat. Jeho obrovským tahounem je i jeho teď už tříletá sestřička, která mu pomáhá a on by moc chtěl dělat všechno s ní.
Dominiček miluje hudbu, písničky by mohl poslouchat celý den. Jeho největší láskou je ale kytara. Když vidí někoho hrát tak pomalu nedýchá. Jednu maličkou má doma a já věřím, že si na ni jednou i něco pěkného zahraje.
