V jednom vnitrobloku poblíž místa, kde bydlím, byl přes 20 let problém s přemnoženými divokými kočkami. Každá rodila minimálně dvakrát do roka, ale koťata se vždy dožila jen pár týdnů, protože je buď zabili kocouři, nebo jim ublížili lidi. Místnímu útulku se nedařilo kočky chytit a nakonec to vzdal.
Já jsem se loni na podzim rozhodla, že s tím něco udělám. Sedm měsíců jsem za nimi každý večer zašla a minimálně hodinu se je pokoušela ochočit – nejdřív mě nenechaly ani se přiblížit a utíkaly přede mnou, ale postupně mi začaly důvěřovat.
Chodila jsem za nimi, i když bylo mínus deset stupňů pod nulou, nebo prudce lilo. Mluvila jsem na ně, hrála si s nimi. Nakonec se mi podařilo naučit je vlézt dobrovolně do přepravky, a tak jsem je všechny pochytala a nechala vykastrovat.
