Psal se rok 2018 a Pepík začal ve svých 24 letech pociťovat první příznaky nemoci. Ke konci roku pracoval jako skladník a stávalo se mu, že ke konci pracovní doby již nemohl chodit. Při chůzi začal zakopávat, cítit se velmi unavený, malátný a jeho život se začal otáčet z aktivního sportovce na unaveného jedince, který zvládl pouze jít do práce, najíst se a spát.
Začátkem roku 2019 podstoupil Lumbální punkci, která potvrdila onemocnění Roztroušená skleróza. Celý rok 2019 marodil a snažil se s tím psychicky, i fyzicky vyrovnat. Bohužel ale nemoc stále postupovala velmi rychle.
Kvůli tomu v roce 2020 nastoupil do rehabilitačního centra v Kladrubech s nadějí, že mu tam terapie alespoň trochu pomůže.
Stále dochází a léčí se na neurologii v Plzni.
I přes léčbu kortikoidy, biologickou léčbou, fyzioterapiemi a léky se ale jeho stav neustále zhoršuje.
Průběžně se zhoršuje levostranná hemiparéza (bolest a neschopnost ovládat levé chodidlo), jemná motorika v levé ruce, spastická bolest.
V roce 2021 ještě zvládnul i přes veškeré bolesti a zhoršení ujít 3km, během roku ale musel začít chodit s berlemi.
Relaps reminentní s přesmykem do sekundárně progresivní rostroušené sklerózy jeho tělo zdolává ale stále, a tak v roce 2022 usedl na invalidní vozík, na kterém se snaží fungovat až do současnosti. Na nohy se již sám nepostaví. Díky invalidnímu vozíku se může dostat do společnosti, mezi přátele a ven na výlet.
Ovšem i tak potřebuje mít po každé někoho po boku. Potřebuje pomoc při přesouvání z postele na vozík, do sprchy (kde se sprchuje již jen na židli), do auta apod.
Intenzita nekvalitního pohybu, života a bolestí se mu stále zvyšuje.
Pravidelně cvičil ACT, chodil na hypoterapii – tyto terapie již podstupovat nezvládá. Nyní pravidelně podstupuje Vojtovu metodu.
V srpnu 2023 absolvoval léčbu chemoterapií, která měla restartovat jeho imunitní systém a tím nemoc zastavit, což se podle výsledků magnetické rezonance podařilo, ovšem znatelné zlepšení může trvat i několik let.
„Když ráno otevřu oči mám nesnesitelné křeče v celém těle, které se opakují cca 3× než se vůbec zvládnu dostat z postele. Partnerka mi musí pomáhat oblékat ponožky, kalhoty a boty. V dopoledních hodinách doma jezdím na motomedu, který mi hodně pomáhá na mé stavy. Je to pro mě těžké, ale stále se snažím udržet si psychickou pohodu, která je v tomto onemocnění velmi důležitá. I když to často není moc snadné udržet si dobrou náladu a pozitivní vizi v tomto rychle se zhoršujícím stavu.“
