Představení projektu
Připravované album CD a LP:
Zdeněk Kluka – Kyvadlo
Zdeněk Kluka a jeho dialogy s Kyvadlem
„Vždycky jsem se jakoby schovával za kolektiv a najednou, ve svých skoro osmdesáti, musím s kůží na trh sám.“
Desítky let působil Zdeněk Kluka v čele či jako součást uskupení s dalšími výraznými osobnostmi, vlastním zvukem i vlastním příběhem. Ať už to byl Progres 2, divadelní projekty nebo Čankišou, jeho jméno nikdy nebylo tím jediným, které posluchač viděl na obalu nebo na plakátě. Teď se situace poprvé mění. Vychází album, na jehož obalu stojí: Zdeněk Kluka.
On sám mluví o Kyvadle jako o své „prvotině“. Ne proto, že by předtím neměl s komponováním, nahráváním nebo vydáváním desek dostatek zkušeností, ale proto, že tentokrát musí udělat krok zpoza kolektivu dopředu a nabídnout posluchačům něco, za čím stojí především on. A přece je v tom určitý paradox: ani toto sólové album není dílem samotného Zdeňka Kluky.
foto: Petr Volgemut
Na Kyvadle hrají Dalibor Dunovský, Tibor Molnár, Pavel Váně, Roman Dragoun a další muzikanti. Některé skladby vznikly ve spolupráci, jiné vyšly z nápadů jednotlivých spoluhráčů. Možná právě v tom spočívá jeden z klíčů k tomuto albu. Klukův život a tvorba se jako kyvadlo neustále pohybují mezi individualitou a kolektivem. Mezi osobní představou a společnou tvorbou, mezi tím, co člověk přinese sám, a tím, co se může stát teprve ve chvíli, kdy se jeho nápad potká s někým druhým.
Zdeněk Kluka patří k hudebníkům, jejichž tvorba během desetiletí prošla různými hudebními prostředími. Jako bubeník, zpěvák, skladatel a autor scénické hudby přitom vždy dokázal svou zkušenost přenášet z jedné oblasti do druhé. Právě tato pestrost je důležitá i pro Kyvadlo: není výsledkem jednoho náhlého vykročení neznámým směrem, ale spíš pokračováním cesty, na níž se během desetiletí potkávaly různé podoby Klukovy hudebnosti.
Příběh Kyvadla začal už před lety. Původně se nabízelo, že vznikne další koncepční album pod hlavičkou Progres 2. Postupně se však v kapele představy o hudebním pojetí rozešly natolik, že bylo třeba najít jiné řešení. Tím se nakonec stalo album, které Kluka dokončil pod svým jménem, ovšem s výrazným podílem spoluhráčů. Je to tedy první album nesoucí Klukovo jméno, ale rozhodně nevzniklo jako demonstrativní vykročení z Progres 2.
foto: Petr Volgemut
„Ten námět je takový, že můžeš odletět, kam chceš. V tom má Kyvadlo něco společného s naším předchozím albem, Tulákem po hvězdách.“
Podnětem ke vzniku Kyvadla se stal slavný román Umberta Eca, jehož příběh se však na albu neobjevuje jako doslovný děj určený k převyprávění. Kluku na něm zaujala především otevřenost a množství možností, které nabízí. Kniha se tak stala spíše východiskem pro vlastní hudební a textovou imaginaci než předlohou, kterou by bylo třeba poslušně převést do jednotlivých písní.
Klíčovou úlohu v tomto procesu sehrál básník Ivan Petlan, jenž napsal písňové texty. Výsledkem nebylo její převyprávění, ale vlastní svět, v němž se jednotlivé motivy, postavy a myšlenky předlohy proměnily v písňové situace. Petlanovy texty přitom často vznikaly v mnohem větším rozsahu, než jaký nakonec dovolila hudební podoba alba. Některé proto musely být pro nahrávku zkráceny. V textové příloze Kyvadla jsou však Petlanovy texty otištěny v kompletní podobě. I tím se dílo vzpírá představě běžné písňové kolekce: hudební nahrávka je jen jednou z podob, které jeho textový svět může mít.
„Měl jsem volnou ruku a věděl jsem, že to album chci udělat podle sebe. Prostě tak, jak to umím. A hotovo.“
foto: Petr Volgemut
Zdeněk Kluka při práci na Kyvadle nemusel řešit otázku, do jakého žánru album zařadit. Vlastně ani nebylo důležité, jestli bude znít jako další deska Progres 2. Při hledání hudební podoby mohl využít zkušenost, kterou získával nejen v rockových kapelách, ale také při dlouholeté práci pro divadlo: hudba zde nevzniká izolovaně, ale reaguje na slovo, situaci, náladu a příběh.
Klukův rukopis ovlivňuje i zkušenost bubeníka. Sám říká, že právě jako bubeník někdy přemýšlí o hudbě jinak, než by přemýšlel hráč na melodický nástroj. Bicí pro něj nejsou jen rytmickým základem hotové skladby, ale jedním ze způsobů, jak o skladbě vůbec uvažovat. I proto se na Kyvadle přirozeně propojuje jeho dlouholetá zkušenost rockového muzikanta s aktivitami v rámci jiných žánrů.
„Dramaturgicky se mi na album hodila skladba, kterou dokončil Pavel Váně, nadšeně jsem vzal jednu bluesovku od Romana Dragouna, další napsal Dalibor Dunovský. Nejsem to všechno jenom já.“
foto: Petr Volgemut
Klukova role na albu nekončí u vlastních skladeb. Je také hudebním producentem, aranžérem a hlavním interpretem, a právě on jednotlivé hudební nápady propojuje do výsledného tvaru. Z různých představ tak vzniká jeden celek, který má přes různorodost jednotlivých spoluautorů společný rukopis.
Je to vlastně příznačné. Když Zdeněk Kluka poprvé vystoupil z kolektivní identity a nechal na obal napsat vlastní jméno, nevzniklo album člověka, který by potřeboval všechny ostatní odsunout stranou. Naopak je na něm znovu přítomný dialog. A jsou tu lidé, s nimiž Kluku spojují i desítky let společné hudební historie, stejně jako další muzikanti, kteří do výsledného zvuku přinášejí své vlastní zkušenosti.
„Někteří mladí muzikanti mě obohacují tím, jak jsou studovaní. Nemají problém s přesným rytmem nebo přesným laděním, mají na to školu.“
Přes svůj věk zůstává Zdeněk Kluka otevřený spolupráci s hudebníky o generaci či více mladšími, a právě jejich odlišná zkušenost ho zajímá. Oceňuje jejich nasazení i technickou připravenost, ale zároveň si uvědomuje, že samotná dokonalost provedení ještě hudbu nedělá. Své zkušenosti shrnuje do jednoduché poučky: „My, když jsme byli mladí, věděli jsme, co chceme říct a co chceme hrát, ale nevěděli jsme, jak to udělat. A dnešní muzikanti vědí přesně, jak to mají udělat, ale někdy nevědí co.“
Kyvadlo je přitom v určitém smyslu důkazem, že Kluka sám zůstal věrný první části tohoto bonmotu. Ani po desetiletích hudební zkušenosti nepřestal hledat, co ještě říct a jak to udělat po svém. Proto jeho první sólové album nepřichází jako uzavření jednoho životního příběhu.
foto: Petr Volgemut
Kyvadlo se pohybuje mezi různými póly. Mezi literárním světem a hudbou, mezi předem daným příběhem a vlastní představivostí, mezi zkušeností několika desetiletí a energií současných muzikantů. A také mezi člověkem, který se celý život pohyboval uvnitř různých kolektivů, a sólistou, který na své první vlastní album čekal až do téměř osmdesáti let. Se všemi těmito světy a také s různými podobami vlastního já vede Zdeněk Kluka na albu dialog.
Kyvadlo se nezastavuje. Po každém vychýlení se vrací na druhou stranu a pokračuje dál. Stejně tak album Kyvadlo není tečkou za Klukovou hudební cestou. Je jejím dalším pohybem – možná překvapivým, možná dlouho připravovaným, ale především živým. A možná právě proto je jeho první sólové album paradoxně tak málo sólové: Zdeněk Kluka na něm stojí sám za sebe, a přesto zůstává součástí kolektivu, z něhož jeho hudební příběh vyrostl a jehož příběh on sám psal.
Milan Tesař
(Původní sleevenote z připravovaného alba Zdeněk Kluka – Kyvadlo)
