Kdybych měla vybrat největšího pracanta, kterého znám, byl by to jednoznačně můj táta. Kdo ho zná, ví, že práce – malířina, pro něj byla vším. Vždycky našel místo, které by se dalo nějak opravit.
Nečekaná situace tomuto milovníku aut a rockové hudby však tuto radost vzala a nám všem otočila svět o 360°.
Jeden prosincový podvečer, na sv. Štěpána, jsme se celá rodina sešli, abychom společně poseděli a slavili a nikdo jsme si neuvědomili, že by to mohl být poslední večer, kdy se takto všichni sejdeme. Večer, kdy můj táta naposledy na dlouhou dobu opraví svému vnukovi autíčko, nebo namaluje na papír domeček pro vnučku…
Druhého dne vstal tatínek z postele a jakmile se ohnul, zaplavila ho ohromná bolest hlavy, která ho dostala do bezvědomí.
Anamnéza: prasklé aneurysma v mozku. Následovala přeprava vrtulníkem do Brna, kde absolvoval dvě velké operace hlavy a mozku, poté půl roku na DIOP v nemocnici ve Zlíně a tři měsíce v nemocnici svého bydliště.
Absolvovali jsme nespočet telefonátů s doktory i sestrami, kde se nikdo z nich nevyjadřoval k taťkovému stavu zrovna pozitivně. Táta je nyní již přes rok v péči mojí maminky, která se o něj stará doma a aby neztratila práci, chodí na půl úvazku ještě pracovat do nemocnice. Dny, kdy je máma v práci, k němu chodí sestry a současně je hlídán mnou a mamkou na webkameře, abychom měli jistotu, že je v pořádku. Po dobu, co je doma, se mamince podařilo dostat ho do lepšího stavu, přibral, zklidnil se, zahojily se mu dekubity na patách a dekubit na zádech se mu výrazně zmenšil.
Táta je ve vigilním komatu – to znamená, že leží, slyší, avšak není schopen příjmu potravy ani slova…
Přesto na tátovi vidíme, že „tam někde je“, že reaguje na naše podněty, jeho oblíbenou hudbu nebo slova. Poznáme, kdy je naštvaný, kdy chce poslouchat jeho oblíbený rock a bigbeat, nebo kdy je dojatý…
Domluvili jsme tátovi i rehabilitace na doma, kdy k němu chodil fyzioterapeut.
