Začneme upřímně. Dnes ráno jsme museli odříct jedno pole. Předtím jsme toho nalétali tolik, že nám došlo úplně všechno — baterie v dronech i autobaterka, ze které je v terénu dobíjíme. Nebylo z čeho. Než se dalo cokoli nabít, sekačka už jela — bez nás. A dodnes nevíme, co v té trávě zůstalo.
Přesně kvůli takovým ránům píšeme tuhle sbírku.
Jsme spolek Společně pro přírodu a zachraňujeme srnčata na Pardubicku a Hradecku. Brzy ráno, ještě za tmy, prolétáváme louky termovizním dronem. Z výšky uvidíme každé teplé tělíčko schované v trávě, navedeme k němu dobrovolníky, ti srnče opatrně přenesou do bezpečí — a jakmile je pole posekané, zase ho vypustíme. Máma si ho najde.
Proč tak brzy? Srnče se před nebezpečím neschová útěkem. Zalehne do trávy a ani se nehne — má to v instinktu. Před liškou ho to zachrání, před žacím strojem ne, protože řidič ho z kabiny nevidí. A termovize funguje nejlíp za rozbřesku, dokud zem nenahřeje slunce.
Co máme za sebou jen letos:
- 🦌 přes 300 zachráněných srnčat
- 🚁 přes 50 ranních výjezdů
- 📍 25+ lokalit od Pardubic, přes Chrudim, Kladruby nad Labem, Chlumec nad Cidlinou až po Trutnov a Habry
- 🤝 tři lidé v jádru a přes 100 dobrovolníků
A přesto nestíháme. Polí je víc než nás, sekání trvá jen pár týdnů a zemědělci sečou často ve stejnou chvíli. Baterie nám vydrží jen pár letů. A když začne pršet, je konec — naše drony déšť nezvládnou a musíme přistát. Jenže zemědělec kvůli dešti sekat nepřestane. Stroj jede dál a my stojíme na kraji pole.
Pár slov za Adama, předsedu spolku: "Učím se být myslivcem, příští rok skládám zkoušky. K myslivosti od začátku přistupuji jako k povinnosti chránit přírodu a to nejcennější, co nám dává. Pro spoustu lidí je myslivec hlavně puška. Pro mě to začíná jinde… Děláme to po nocích, vedle práce a rodin, z vlastních kapes. Rádi — ale sami už dál nestačíme."
