Představení sbírky
Každý z nás má své plány a sny o tom, jak bude vypadat jeho budoucnost. Já jsem nebyla výjimkou. Jmenuji se Kateřina Křivánková a již 32 let žiji s roztroušenou sklerózou. V mládí jsem byla velmi aktivní – hrála jsem například národní házenou, která pro mě byla nejen sportem, ale i radostí z pohybu a setkávání s přáteli. V osmnácti letech se mi život začal postupně měnit – tehdy se poprvé ozvala tato nemoc, která mi začala brát každý krok, každý pohyb a všechno, co jsem považovala za samozřejmé. Zpočátku se projevovala nenápadně – únava, slabost, nejistota v pohybu. Postupně jsem ale pochopila, že se můj život bude ubírat jiným směrem, než jsem si představovala.
Hned po škole jsem nastoupila do práce jako zdravotní sestřička do vojenské nemocnice. Pomáhat druhým pro mě bylo přirozené a dávalo mi to smysl. I když jsem tehdy cítila, že mi tělo občas vypovídá službu, snažila jsem se fungovat naplno. Často jsem chodila do práce unavená a bez energie, ale vědomí, že mohu být užitečná, mi dodávalo sílu. I přes nemoc jsem třináct let pracovala ve zdravotnictví a s láskou jsem se starala o druhé.
Komu pomůžeme?
Nemoc však stále postupovala dál. Přidaly se pády, slabost v rukou a stále větší nejistota při chůzi. Z berlí se stal invalidní vozík, nejprve mechanický, později elektrický. Nemoc mi postupně vzala celé moje tělo. Dnes mohu hýbat už jen hlavou a jsem plně odkázaná na nepřetržitou péči druhých. Sama nezvládnu základní denní potřeby. Je to realita, kterou jsem si nikdy neuměla představit, ale učím se ji přijímat takovou, jaká je. Dokážu pouze ovládat elektrický invalidní vozík pomocí balonku, kterým mám u obličeje.
Největší oporou mi je můj manžel, který se o mě s láskou stará každý den. Bez něj bych to nezvládla. Vím, že péče o mě je fyzicky i psychicky náročná, a o to víc si vážím toho, že při mně stojí. Velkou podporou je mi také moje rodina a přátelé. Mám blízký vztah se svým bratrem, jeho ženou a dcerami, které mi přinášejí do života radost a energii. Jsem vděčná i své tchyni a švagrovi. Díky nim se necítím stranou a zůstávám součástí jejich světa i společných rodinných chvil. Každý den ale bojuji, nejen s nemocí, ale i s pocitem bezmoci a strachem z budoucnosti.
Pravidelně už 10 let navštěvuji sociálně terapeutickou dílnu Exodus. Je to místo, kde mohu být mezi lidmi a zůstávat tak součástí kolektivu. Snažím se tam přinášet nové nápady, dobrou náladu a podporu ostatním. I když jsou mé možnosti omezené, těší mě, že i já mohu něco dávat.
Snažím se soustředit na to dobré, co v životě mám. Vážím si každého dne, každé návštěvy, každého rozhovoru. Nemoc mi mnohé vzala, ale nezměnila to, kým jsem uvnitř. Nevzdávám se a věřím, že má smysl hledat další možnosti léčby.
