Tuhle aktualitu jsem nikdy nechtěla psát. Celou dobu jsem věřila, že jednou přijdu sem a napíšu vám úplně jiný konec našeho příběhu. Že po všech těch měsících léčby, cest, zákroků, strachu, slz, ale hlavně obrovské naděje napíšu: „Dokázali jsme to. Vašek tu hnusnou nemoc porazil.“
Bohužel 20. 8. náš milovaný Vašek odešel. 🖤 Píše se mi to strašně těžko a pořád se s tím nedokážu smířit. Jednu větu ale napsat odmítám – že svůj boj prohrál. Protože Vašek neprohrál. Kdo viděl, jak od září 2024 bojoval, ten ví proč.
Do léčby se vrhl jako lev. Podstoupil tolik chemoterapií, chemoembolizací, dvě tepelné ablace, následné chemoperfuze, léčbu a zákroky v Německu, další vyšetření a kontroly. Když jedna cesta nevyšla, hledali jsme další. Když přišla špatná zpráva, snažili jsme se ji rozdýchat a zjistit, co můžeme udělat dál. A když se někde objevila byť jen malá naděje, chytili jsme se jí. Vašek šel znovu a znovu.
Když se dnes ohlédnu zpátky, nechápu, co všechno jeho tělo dokázalo vydržet. Ještě víc ale budu do konce života obdivovat způsob, jakým tím vším procházel. Kolikrát mu bylo zle, kolikrát ho něco bolelo, kolikrát musel být vyčerpaný nebo mít strach z toho, co přinese další den. A přesto se dokázal usmívat. I když sám trpěl, pořád myslel na ostatní. Když jsme se báli, uklidňoval nás. Když jsme se začínali sypat, držel nás pohromadě. Kolikrát jsme měli být silní my pro něj, a nakonec byl zase silný on pro nás.
Takový byl Vašek. Táta, dědeček, partner, syn, brácha, kamarád. Přes 30 let dobrovolný hasič. Člověk s obrovským srdcem, který byl celý život zvyklý pomáhat druhým a pro svoje blízké by udělal první poslední. Ani tahle hnusná nemoc mu nedokázala vzít to, kým byl. A právě proto mě tak strašně bolí, že si vybrala zrovna jeho. Nezasloužil si to. Nezasloužil si bolest, všechny ty zákroky, čekání na výsledky ani chvíle, kdy jsme dostali naději a vzápětí další ránu.
A přestože ten nejtěžší boj sváděl Vašek, nikdy na něj nebyl sám. Kolem něj se semklo tolik lidí, že je ani nedokážu všechny vyjmenovat. Především naše rodina – jeho i naše. ❤️
Po Vaškově boku celou dobu stála jeho partnerka, moje maminka. Mami, Ty jsi s ním bojovala každý den. I když to pro Tebe muselo být kolikrát neskutečně těžké, i když jsi sama měla strach, byla unavená a měla svoje trápení, pořád jsi fungovala. Měla jsi na starost dům, běžný život, všechny starosti kolem a k tomu jsi se starala o Vaška. A nikdy jsi neřekla ne. Když Tě potřeboval, byla jsi tam. A když přišlo to nejtěžší období, udělala jsi všechno proto, aby mohl zůstat tam, kde chtěl být – doma. Naučila ses aplikovat mu léky, starala ses o něj a byla s ním ve dne i v noci. Jen aby mohl být doma mezi svými. Byla jsi jeho největší oporou. Mami, vidím, co všechno jsi pro něj udělala, a vím, že jsi bojovala spolu s ním, jak nejlépe jsi dokázala. ❤️
Při Vaškovi stály také jeho dcery, které pomáhaly svému taťkovi a byly mu nablízku. Jeho úžasné sestry, které stály při svém bráchovi. Jeho statečná maminka, která musela sledovat boj vlastního syna – něco, co by žádná máma neměla nikdy prožívat. Moje ségra, která s Vaškem absolvovala nespočet cest po nemocnicích, pomáhala, kde mohla, a do poslední chvíle věřila, že se z toho dostane. A samozřejmě celá Vaškova i naše rodina. Byli jste tady. Věřili jste. Pomáhali jste. Podporovali jste nás v tom, do čeho jsme se s Vaškem pouštěli, a dodávali nám sílu pokračovat.
Jednoho člověka ale potřebuju zmínit zvlášť. Míšu. ❤️ Vaškova nejlepšího kamaráda. S Vaškem absolvoval skoro každou cestu do Německa, stál při něm a byl mu skutečným kamarádem právě ve chvílích, kdy člověk pozná, co opravdové přátelství znamená. Ale nebyl tu jen pro Vaška. Byl tu pro nás všechny. Byly chvíle, kdy jsem nechtěla ostatní pořád zatěžovat tím, co se mi honilo hlavou, svým strachem, výsledky a nekonečným přemýšlením, co ještě můžeme udělat. U Míši jsem ale věděla, že mu můžu říct cokoliv. Mohla jsem mu zavolat, když bylo nejhůř, mohla jsem se mu se vším svěřit a věděla jsem, že mě vyslechne, pochopí a pomůže. Nikdy nás v tom nenechal. Míšo, děkuju Ti za každou cestu s Vaškem, za každou pomoc, za to, jakým kamarádem jsi mu byl, a také za to, že jsi byl člověkem, kterému jsem mohla věřit a říct úplně všechno. To pro mě znamenalo víc, než možná tušíš.
Děkuju také všem, kteří s Vaškem absolvovali náročné cesty na kliniku do Německa, jeli s ním, pomáhali mu s překladem, zařizováním a hlavně mu byli oporou. Díky vám na ty cesty nemusel být sám. Děkuju hasičům, jeho bandě z ulice, kamarádům z práce a Bendlu, přátelům a všem, kteří přijeli, zavolali, pomohli nebo se prostě jen zeptali, co je potřeba. Je vás tolik, že vás všechny nedokážu jmenovat. Ale vy víte, kdo jste. A já vím, že jste tu byli – hlavně pro Vaška. ❤️
A když děkuju lidem, kteří drželi Vaška, musím poděkovat i člověku, který poslední rok držel mě. Mému příteli. Podporoval mě ve všem, do čeho jsme se s Vaškem pustili. Viděl moje strachy, slzy, naději i chvíle, kdy už jsem nevěděla, kde vzít další sílu. Utěšoval mě po špatných zprávách, poslouchal moje nekonečné přemýšlení, co ještě můžeme udělat, a hlavně zůstal, když bylo nejhůř. Když jsem se snažila držet Vaška, Ty jsi držel mě. A za to Ti budu vždycky vděčná. ❤️
A potom jste tu byli vy všichni, kteří jste podpořili naše sbírky. Známí i úplně cizí lidé. Přispívali jste, sdíleli, psali nám, drželi Vaškovi palce a věřili společně s námi. Díky vám jsme mohli využít možnosti léčby, které bychom sami finančně nezvládli. Když se objevila další šance, nemuseli jsme nejdřív řešit, jestli si ji vůbec můžeme dovolit. Mohli jsme s Vaškem prostě říct: „Jdeme do toho.“ A šli jsme. Za to vám budu vděčná celý život. Protože jste nám nedali jen peníze na léčbu. Dali jste Vaškovi další možnosti, nám naději a hlavně další společný čas s ním. A právě ten čas má dnes cenu úplně všeho.
Když se podívám na všechny lidi, kteří kolem Vaška stáli, dochází mi, že to o něm vypovídá možná víc než tisíc slov. Člověk nemá kolem sebe tolik lidí ochotných s ním projít tím nejtěžším jen tak. Vašek celý život rozdával pomoc, přátelství, humor a svoje obrovské srdce. A když jednou potřeboval pomoc on, stála kolem něj celá armáda lidí, kteří ho milovali. Každý jste nesl kousek téhle cesty s námi. A za to vám z celého srdce děkuju.
A teď už něco Tobě, Vašku…
Od začátku jsi mi věřil. A já Ti slíbila, že uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom tu hnusnou nemoc porazili. Bože, jak strašně moc jsem tomu věřila. Věřila jsem, že když nezabere jedna léčba, najdeme jinou. Když se zavřou jedny dveře, najdeme další. Že když bude někde existovat něco, co by Ti mohlo pomoct, najdeme to. Prostě jsem věřila, že Tě z toho dostaneme.
A právě to mě dnes bolí snad úplně nejvíc. Trápí mě pocit, že jsem svůj slib nesplnila. Pořád mi hlavou běhá to zatracené „co kdyby“. Co kdyby někde existovala ještě jiná léčba? Co kdybychom něco našli dřív? Co kdybych hledala ještě víc? Co kdyby existovala ještě jedna možnost, o které jsme nevěděli? Nevím. A asi mě tyhle otázky budou ještě dlouho provázet. Protože jsem Ti tak strašně chtěla pomoct. Chtěla jsem jednou sedět vedle Tebe, podívat se na Tebe a říct: „Vidíš, Vašku? Dokázali jsme to.“ Dnes to říct nemůžu. A dnes se s tím ještě neumím smířit.
Ale můžu se podívat zpátky na všechno, čím jsme prošli, a říct něco jiného: Udělali jsme všechno, co jsme v tu chvíli dokázali. Hledali jsme, ptali se, jezdili, zkoušeli další možnosti a chytali se každé naděje, o které jsme věděli. Nikdy jsme To nevzdali. A Ty ses nevzdal nás ani života, který jsi tolik miloval.
A právě proto nechci, aby Tvůj příběh skončil větou, že jsi prohrál s rakovinou. Když si vzpomenu na všechno, cos podstoupil, co vydrželo Tvoje tělo a hlavně jakým člověkem jsi při tom všem zůstal, vidím něco úplně jiného. Vidím chlapa, který se té nemoci postavil čelem. Člověka, který šel znovu na léčbu, i když věděl, co ho čeká. Člověka, který měl sám bolesti, ale pořád myslel na ostatní. Člověka, který se dokázal usmát ve chvíli, kdy mu vůbec nemuselo být do smíchu. Člověka, který ještě uklidňoval svoji rodinu, přestože jsme měli uklidňovat my jeho.
Nemoc Ti nakonec vzala sílu pokračovat. Ale nedokázala změnit člověka, kterým jsi byl.
A přesně takového si Tě chci pamatovat. Ne podle nemocničních pokojů. Ne podle výsledků. Ne podle posledních těžkých dní. Chci si pamatovat Tebe. Tvůj úsměv. Tvůj humor. Tvoje obrovské srdce. To, jaký jsi byl táta, partner, děda, syn, brácha a kamarád. To, kolika lidem jsi za svůj život pomohl a kolik lidí potom stálo při Tobě.
Děkuju Ti, Vašku, že jsi mi věřil. Ta Tvoje důvěra pro mě znamenala víc, než jsem Ti možná kdy dokázala říct. A doufám, že jsi věděl i Ty, jak moc jsem věřila Tobě. Jak moc jsme Ti všichni věřili. A hlavně jak strašně moc jsme Tě milovali a milujeme.
Teď už nemusíš nikam jezdit. Nemusíš čekat na další výsledky, podstupovat další zákrok ani být silný pro nás ostatní. Teď už můžeš odpočívat. 🖤
A vám všem, kteří jste nám pomáhali tuhle cestu nést, děkuju. Za pomoc, čas, cesty, příspěvky, telefonáty, zprávy, objetí, podporu i obyčejné „jsme tady“. Nikdy nezapomenu, kolik lidí při Vaškovi stálo.
A jestli vás můžu poprosit o jednu poslední věc… Až si na Vaška vzpomenete, vzpomeňte si na něj s úsměvem. Ne na nemoc. Ne na nemocniční pokoje, výsledky a poslední těžké chvíle. Vzpomeňte si na jeho humor, na jeho obrovské srdce a na všechno dobré, co za sebou zanechal. Na člověka, který celý život pomáhal druhým a který dokázal myslet na ostatní i ve chvílích, kdy sám trpěl. A vzpomeňte si na to, jak neuvěřitelně se té hnusné nemoci postavil.
Protože jestli mi celá tahle cesta něco ukázala, pak to, jak obrovskou sílu v sobě tenhle člověk měl.
Takový byl náš Vašek.
Ten, který toho vydržel víc, než jsem si kdy dokázala představit. Ten, na kterého budu do konce života neskutečně pyšná.
NÁŠ NEJVĚTŠÍ BOJOVNÍK.
A CHLAP S VELKÝM CH. ❤️
Děkuju Ti za všechno, Vašku.
Nikdy na Tebe nezapomeneme. 🖤
#vasekbojovnik
