Kdo sbírku organizuje?
Sbírka je určena pro úžasného kluka , muže , který touží po alespoň částečné samostatnosti. Nechce být odkázaný na pomoc druhých, chce zažít zase ten pocit svobody, který měl před úrazem.
Komu pomůžeme?
Jmenuji se Jan Ďuriš. Je mi 35 let. Již 10 let jsem na invalidním vozíku.
Do té doby jsem byl obyčejný kluk se spoustou zájmů jako jiní mí vrstevníci. Po střední škole jsem nastoupil do zaměstnání v místě bydliště, ale z důvodu změny majitele jsem byl nucen hledat práci jinde. Dojížděl jsem do zaměstnání vzdálené 65 km od domova. Toho osudného dne, 19.prosince, kdy jsem měl poslední pracovní směnu před vánočním volnem, jsem zaspal. Těšil jsem se, že budu mít několik dní volna Netušil jsem, že bude trvat tak dlouho. Spěchal jsem do práce. Z toho osudného dne si víc nepamatuji a všechno ostatní znám jen z vyprávění rodiny a policie. Snažil jsem se předjet osobní auto, když jsem se řadil zpátky do mého jízdního pruhu, dostal jsem na namrzlé silnici smyk, sjel mimo vozovku a jel dále 100 metrů. Moji jízdu ukončil až strom, stojící vedle vozovky.
Každá rána se dát zašít, každá zlomenina se zahojí. Já jsem takové zranění po nehodě bohužel neměl. Náraz způsobil ránu do hlavy. Prošel jsem nemocnicemi v Praze, Kladně a ve Slaném. Z těchto hospitalizací si nic nepamutuji. Probral jsem se až po několika týdnech. Následkem úrazu jsem přestal chodit, neudržím stabilitu a mám těžkopádnou výslovnost.
Následoval pobyt v rehabilitačním ústavu v Kladrubech a dodnes pravidelně rehabilituji. Jako společník mi zůstal invalidní vozík. Trénuji nácvik chůze na chodícím páse, poctivě šlapu na motomedu, udržuji se pro mě v optimální kondici. Navštěvuji aktivizační služby v sociálních službách. Jediné co mi chybí je samostatnost.
Pokud bych měl elektrický vozík, mohl bych si sám dojet do obchodu, navázat přerušená přátelství a upevnit nově vzniklá, být s přáteli v kontaktu. Nepotřeboval bych asistenci a ulevil bych rodině.
