Když bylo Willikovi 2,5 roku, dostali jsme se po půlročním čekání na vyšetření k paní psycholožce, kam nás odeslala naše doktorka, protože Willik stale ve dvou letech nemluvil. Po 20 minutách vyplňování různých dotazníků jsme dostali odpověď, že se neví jistě a na diagnózu je stále brzy, ale může se jednat o autismus. Při pohledu na našeho kloučka nic takového nebylo patrné, při porodu bylo vše v pořádku. Dále se vyvíjel jako normální dítě. Napodoboval zvuky zvířátek, hrál si radostně s hračkami.
Zlom však přišel v roce a půl, když měl Willik po očkování vysoké horečky. Poté jsme z něj dlouho nedokázali dostat ani hlásku. V tu chvíli jsme přišli o všechny ty dětské vtipné hlášky, na které jsme se tak těšili, ale třeba se jich ještě někdy dočkáme. Tady začala naše náročná cesta plná návštěv různých odborníků a terapií, které bohužel do jedné selhaly. Willikovi je nyní skoro 5 let a i pres usilovné snažení stále nemluví. Má za sebou sezení s psychology, vyšetření na neurologii, návštěvy z ranní péče, abba terapii, i různé další procedury. Vždy však ukončené se slovy, není to standardní autista a nevíme, jakou má diagnózu. I přes to všechno je Willik neuvěřitelně láskyplný a milující malý človíček, který se však bohužel nevyzná sám v sobě. Plně nedokáže rozpoznat emoce a nechápe ani, když mu někdo ubližuje. I v situacích kdy je na něj někdo cizí zlý, protože Willik nedokáže zrovna poznat, co se po něm chce, on nastaví druhou tvář a jakoby vnímal jen to dobré. Bohužel se však s nepochopením od ostatních setkává víc, než často (například mezi ostatními dětmi, které ještě nedokážou pochopit, že je jiný). Mimo to je Willik plně odkázán na naši pomoc, protože se nedokáže sám obléci či provádět jakoukoli samoobsluhu. Běžné činnosti jako jsou čištění zubů či umytí hlavy se staly noční můrou, při kterých Willik i přes naši snahu být co nejšetrnější velmi trpí.
Opravdová zkouška však začala, když k Willikovi (v době kdy jsme ještě netušili, co všechno nás čeká) přibyl mladší sourozenec. Willik jej velice miluje a neustále mu nosí křupky, autíčka a podobně, nesmí se z něj však ani na vteřinu spustit oči, protože ještě neodhadne svoji sílu a neustále chce dávat mladšímu bráškovi najevo svoji lásku.
My jej nade vše milujeme, tak jak jen rodič může své dítě milovat a i přes všechny strasti, které dnes a denně zažíváme, protože se Willik neumí například sám najíst, či si dojít na záchod, či dokonce takovou drobnost jako podívat se někomu do očí nebo na ukazovaný předmět nás neuvěřitelně zahřeje na srdci, když vydá svým tenkým hláskem jakékoliv písmeno. Už si po dvou letech umí říci o vodu, říká “Uuuuu.” A vždy když se něco takového stane, máme naději, že se správnou pomocí se nám přece jen nakonec podaří nad touto situaci vyhrát a z Willika bude šťastný, chápající a mluvící chlapec.
Bohužel veškerá aktivita, kterou jsme se Willikovi snažili pomoci si vybrala naše veškeré úspory. Poslední naději se stává Verheul centrum, které má zkušenosti s podobnými případy a ve většině případů se jim podařilo dětem pomoci.
