Markétě je 28 let a je ve 24. týdnu těhotenství. Každý den se budí s úzkostí – co když se dítěti něco stane? Co když nezvládne porod? Večer se hádá s partnerem o maličkosti, protože neví, jak svou nervozitu jinak vybít. Na kontrolách se bojí gynekoložky zeptat na své obavy, protože „přece je těhotná, tak by měla být šťastná“.
Anička má 32 let a čeká své druhé dítě. Po prvním porodu měla poporodní depresi a teď má strach, že se to bude opakovat. Necítí radost z těhotenství, jen strach. Chtěla by o tom mluvit, ale nemá kapacitu dojíždět za psychologem – a i finance jsou překážkou. Hledá online bezplatnou pomoc. Ale nenachází…
Lucce je 35 let a po dvou samovolných potratech konečně došla do pátého měsíce a vše nasvědčuje tomu, že čeká zdravé dítě. Přesto -každý den žije ve strachu, že o něj opět přijde. Nechodí z domu, nemá se na koho obrátit, nikdo ji nerozumí.
Tyto ženy nejsou výjimka. V českém systému prenatální péče chybí psychologická složka. Ženy odcházejí z ordinací s pocitem, že jejich emoce nejsou důležité, nebo se dokonce stydí je zmínit. Mnohé se izolují, přestávají chodit mezi lidi, jejich vztahy trpí.
