Sen o lepším životě
Emilianův dědeček utekl do Venezuely před druhou světovou válkou. Tam se také oženil a měl děti. Ve Venezuele nebyly dobré podmínky pro život, nedařilo se dobře ani jeho dětem, ani vnukům. Před sedmi lety česká vláda a Ministerstvo vnitra vytvořily program, který umožnil, aby se vnuk emigranta mohl vrátit do České republiky. Emiliano, který předtím nikdy v České republice nebyl, se do programu přihlásil a přijel do naší země společně s dcerou Gabrielou. Tři měsíce po příjezdu jej však postihla mozková příhoda a následně ochrnul. Dcera se ocitla bez jeho podpory a bez znalosti jazyka mezi cizími lidmi. „Bylo to strašlivé, lidem kolem sebe jsem nerozuměla. Tatínek ležel, byl celý bledý, měl zavřené oči a já měla velký strach, že umře,“ vzpomíná Gaby. Později se ocitla v dětském domově, vystřídala dvě základní školy, a právě v jedné z nich jsme se spolu potkaly.
Jak jsem Gaby poznala
Jednou jsem vešla do třídy a uviděla vzadu krčící se dívku, schoulenou do šedivé mikiny s kapucí, do tváře jí nebylo vidět. Věděla jsem, že v deváté třídě je někdo nový, ale podrobnosti o nové žákyni jsem neměla. Gabčina znalost češtiny, jak jsem se dozvěděla, byla mizivá, protože jí úzkostné stavy a předchozí nepříznivé podmínky vzdělávat se příliš neumožňovaly. Po tomto školním roce jí mělo být osmnáct a měla základní školní docházku skončit. Brzy jsem pochopila, že když Gaby ve škole skončí, přijde i o bydlení v dětském domově. Nepřipravená na život, taková byla její realita. Gaby ještě potřebovala čas. Zavolala jsem na Ministerstvo školství do oddělení pro cizince. Může Gaby ještě jednou propadnout? Skvělá paní s právníkem dali hlavy dohromady a dostali jsme další rok k dobru. V pedagogicko-psychologické poradně jiná skvělá paní povolila pro Gaby v 9. třídě asistentku pedagoga. Našli jsme bohemistku, která umí učit cizince češtinu, a Gaby se začala vzdělávat individuálně. Po roce jsme vymysleli, že se Gaby stane čalounicí. Má šikovné ruce, výtvarné cítění, a tudíž všechny k řemeslu potřebné předpoklady. Přijali ji na učilišti v jižních Čechách. Kromě toho Gaby krásně kreslí, v současné době připravuje ilustrace do knihy herce a improvizátora Jaroslava Duška.
Tatínek
Gabrielina tatínka Emiliana jsem poznala na slavnostním šerpování deváťáků. Milý pán, který svou dceru miluje. Pro Gaby je nejdůležitějším člověkem na světě. Když Gaby tátu uviděla, běžela mu dopnout knoflíčky a porovnat čistou košili. Oblékl se velmi slavnostně, ačkoliv ne všechny úpravy jednou rukou stoprocentně zvládl. Do ucha mi Gaby špitla: „Mám o tatínka strach.“ Gaby je sice osmnáct let, ale působí dětsky. Úzkosti ji netrápí tak často jako dřív, ale stává se, že z veselé dívky je snadno schoulený raneček. V laskavém prostředí dětského domova dělá pokroky. Ví, že se musí snažit. Celá se rozzáří, když jí táta řekne: „Děláš mi radost, jsem na tebe hrdý.“ Teď ale její tatínek čelí velkým existenčním potížím, a tak se o něj bojí.
Nedávno Emiliánovi skončila podpora v nezaměstnanosti. Bydlí v přestavěné garáži v neoficiální ubytovně, a tak nemůže dosáhnout ani na potřebný státní příspěvek na bydlení. Nemůže již platit nájem a ani z dávek v hmotné nouzi si bez pomoci nedokáže bydlení udržet. Aktuálně mu hrozí, že přijde od střechu nad hlavou, nemá ani peníze na jídlo, nejnutnější hygienu a oblečení. Potraviny získává z potravinové banky díky poukazu vystavenému Arcidiecézní charitou Praha.
Jak změnit blízkou budoucnost
Po osmiměsíčním hledání zaměstnání teď Emiliánovi svitla naděje: práci mu nabídla nedávno vzniklá nezisková organizace Srdcem i hlavou, která se zabývá vytvářením pracovních příležitostí pro osoby se zdravotním postižením. Aby však mohl být jejím prvním zaměstnancem, musí získat průkazku OZP. Správní řízení ohledně získání průkazu v současné době již probíhá, posudek lékaře vypracovaný Institutem posuzování zdravotního stavu byl Úřadu práce odevzdán. Než však Emiliano průkazku OZP obdrží, musí toto období překlenout. Situaci celkově ztěžuje fakt, že Emiliano nehovoří česky, pouze španělsky a anglicky a bude také muset projít rekvalifikací.
