Složili jste se na speciální kolo pro nemocného Vaška

Dobrý den, 

rád bych se na úvod malinko představil. Jmenuji se Vašek, je mi 30 let, žiju s rodiči a celou dobu se o mě stará moje mamka Martina. 

Mezi mé diagnózy patří farmakorezistentní epilepsie, Studge-Weber syndrom, poporodní paréza LHK, sociální fobie, panické ataky a nově se u mě také ukázalo poškození zrakového nervu. Léčím se i na psychiatrii. Jsem po dvou operacích mozku a teď budu mít nově i vagový stimulátor, díky kterému snad nebudu muset brát tolik léků.

Narodil jsem se jako veliké miminko a můj start nebyl právě jednoduchý. Byl jsem kříšený, ale zvládl jsem to. Pak se ukázalo, že během porodu došlo k poranění levé ruky a ta je kratší,  nedokážu hýbat ramenem a téměř ani loktem, po dvou operacích a dlouhé rehabilitaci se podařilo aspoň trochu rozhýbat prsty. Rodiče doufali, že je to všechno. Jako malé miminko jsem se zakoukával, netušili, že je to epilepsie. Ta se v plné síle projevila v roce a půl velkým epileptickým záchvatem, nějakou dobu jsem byl v nemocnici a zase bylo veseleji. Třetí narozeniny už tak veselé nebyly, epilepsie ukázala svoji sílu. Záchvatů i léků pořád přibývalo, ale na epilepsii nezabraly. Kvůli mému stavu musela být se mnou mamka doma. 

Ukázalo se, že je epilepsie farmakorezistentní, což znamená, že nereaguje na léčbu. Velké množství léků, které jsem bral a nadále i beru, mají také hodně vedlejších účinku, díky kterým jsem byl stále pomalejší a unavenější. Nakonec jsme se dostali do nemocnice u sv. Anny v Brně, kde se rozhodli pro operaci mozku. Operaci jsem zvládl, vypadalo to se mnou moc dobře. Postupně se ale záchvaty opět nakupily a bylo jich tolik, že jsem nebyl schopen odejít ani z pokoje. Následovala další operace, lékaři nám ale řekli, že se nedá vše odstranit. Operace zasáhla levou stranu těla. Hybnost levé ruky postižené poporodní parézou se ještě zhoršila a objevili se i potíže s levou nohou. Bez obtíží ujdu jen kratší úsek, mám porušenou rovnováhu. 

Mám štěstí na hodné lidi kolem sebe, paní učitelky ve školce, které se naučily zvládat mou epilepsii a díky tomu mohl chodit do běžné školky i školy. Vyučil jsem se zahradníkem, pak flóristou a nakonec s velkou pomocí a podporou ze strany vedení školy a kantorů zvládl i maturitu. V té době už mi také pomáhala asistenční kamarádka, fenka Flat coated retrívr Colletka. Pomáhá mi zvládat epileptické záchvaty, dokáže mi je dopředu nahlásit a pomáhá mi i se zvládáním psychických potíží.

Bez obtíží ujdu jen kratší úsek, mám porušenou rovnováhu a právě tady mi pomůže lehotříkolka. Je stabilní a nestane se, že bych z ní spadl. Bude upravená na ovládání jen na pravou ruku. Věřím, že se mi díky lehotříkolce povede rozhýbal lépe i levou nohu. Pokud by se vybralo více peněz, použily by se na benzín, jelikož min 1× měsíčně dojíždím 200km do nemocnice na kontrolu a na speciální výživu pro mou psí asistentku Colletku.