Evka (38) měla složitý již samotný start do života: narodila se předčasně, a navíc prodělala dětskou mozkovou obrnu, což se podepsalo na její schopnosti pohybu. Odmalička tak měla startovní čáru o něco dál, než ji měly ostatní děti. ‚‚Můj mozek byl částečně poškozen při porodu. Poškozeny byly centra zajišťující pohyb a rovnováhu. Na první pohled na mě nikdo nic nepozná, ale mám velké problémy s chůzí a rovnováhou. Stačí nerovnost povrchu nebo schod a bez pomoci se nedostanu dál. V podstatě neexistuje nic, co by mi mohlo pomoci. Občas slyším radu, ať si vezmu berle. Ty mi ale ve skutečnosti spíš zavazí, nepomáhají mi. Vůbec největší hrůzu mám ze zimy. Když napadne sníh, v podstatě se venku nejsem schopná pohybovat. O náledí nemluvě.‘‘
Evka se nevzdala. Navzdory zdravotnímu hendikepu vystudovala Biskupské gymnázium ve Žďáře nad Sázavou, později dvě vysoké školy a začala pomáhat druhým coby sociální pracovnice. Ráda by pomáhala dál, ale její zdravotní problémy se časem zhoršují. Aktuálně je de facto uvězněna v místě svého bydliště. ‚‚Jsem odkázána na hromadnou dopravu nebo na pomoc druhých. Ti nemůžou vždycky a doprava, co si budeme podívat, nejezdí úplně tak, jak by člověk pokaždé potřeboval.‘‘ Stejně jako řada dalších lidí s pohybovými problémy, i Evka navíc naráží na překážky, které si zdravý člověk vůbec neuvědomuje. Třeba zastávky ve špatně přístupném terénu.
Svoboda pro Evku
Jak už bylo zmíněno, Evka by ráda dál pomáhala ostatním. Má vzdělání, zkušenosti i schopnosti, nesvoboda v pohybu však tohle všechno převažuje. ‚‚Už ani nespočítám, kolikrát v životě se mi z potenciální práce ozvali zpátky na můj zaslaný životopis, s nadšením, že jsem dost možná člověk, kterého hledají. A pak přišla ta otázka, které jsem se už od prvních vteřin bála: A co řidičský průkaz? Máte? A já musela s pravdou ven. Mám, ale potřebuji speciálně upravené auto. A telefonát, jak nadějně začal, tak zase skončil.‘‘
Často se neúčastní ani setkání s přáteli nebo rodinou (oslavy narozenin, návštěva kina nebo kavárny, školní srazy), popř. se může zúčastnit jen na velmi omezenou dobu, aby stihla MHD a navazující spoj domů. Tato situace je pro ni velmi fyzicky i psychicky náročná. Vše musí pečlivě plánovat, a i tak stráví na cestě 2× více času než člověk, co jede stejnou trasu autem. Problémy začínají být i s kontrolou u lékaře nebo obyčejným nákupem. U lékaře je fronta, nákup je větší a už jí spoj ujede nebo nákup k autobusu ani neunese. Členové její rodiny se jí snaží všemožně pomáhat, ale je čím dál složitější vše časově sladit a rodiče přece jen také stárnou.
Rodiče jsou Evčinou největší podporou, ale pomalu se blíží doba, kdy ani oni nebudou moct řídit a sami budou potřebovat někam odvézt. Evce by proto významně pomohl osobní automobil s ručním řízením, který bude dobře ovladatelný a hlavně spolehlivý. Je to však nákladná položka, kterou si z částečného důchodu a práce na částečný úvazek (plný úvazek ze zdravotních důvodů není možný), bohužel sama nemůže dovolit.
Žádala o příspěvek na koupi motorového vozidla a jeho úpravu na úřadu práce, žádost jí však byla zamítnuta. Když se ptala přímo posudkové lékařky na důvod, bylo jí řečeno, že se nevejde do tabulek. Kdyby neměla nohu, mohla by jí příspěvek přiznat.
