Jmenuji se Pavlo Romaniuk. Je mi skoro 25 let – věk, kdy by měl mít člověk před sebou celý život plný plánů, velkých snů a neustálého pohybu. Ale před pěti lety jeden vteřinový nešťastný skok do vody rozdělil můj život na „před“ a „poté“.
Kvůli těžkému zranění krční míchy jsem okamžitě kompletně ochrnul. Absolutně jsem necítil a nemohl pohnout tělem od ramen dolů.
Odmítl jsem se s tímto rozsudkem doživotní invalidity smířit. I přes vážnost poškození si můj organismus částečně zachoval vedení nervových signálů a já cítím obrovský vnitřní potenciál k uzdravení. Díky pěti letům vyčerpávajících každodenních tréninků a železné disciplíně jsem donutil své tělo pracovat. Nejdříve jsem se postavil na berle a dnes už se mi daří udělat pár kroků úplně bez jakékoli opory! Vozík však stále zůstává součástí mého života.
Každý tento krok je výsledkem obrovského množství práce. Ukazuje mi ale také, že má smysl pokračovat a hledat další možnosti, které by mohly podpořit zlepšení mé pohyblivosti, stability a soběstačnosti.
