Představení sbírky

Simonku znám od jejích 15 let. Vždy byla velmi (hyper)aktivní, ráda „lítala“ po horách, sbírala hřiby, sportovala a neopomněla volnou chvíli, aby nebyla v pohybu, ať sama, nebo s rodinou – dvě děti potřebují také protáhnout.

Abych dostál svému jménu (Anděl Strážný), i tak to je práce k zapocení. Slíbil jsem, že ji budu opatrovat v dobrém i ve zlém. Ovšem svou úlohu již zvládám s ohořelými křídly a potřebovali bychom s tím trochu pomoci.

Paralýza, která ji odloučila od rodiny na půl roku, je jen důsledkem nemoci (která by byla na vlastní kapitolu), která ji zasáhla, je větší zásah, než jen do mobility. Je to velký zásah do duševní svobody, na kterou byla tahle „tvrdohlavá palice“ zvyklá a pro „choďáka“ jsou těžko představitelné všechny detaily a omezení, které vyvstávají v prostém pohybu po domě, přípravě jídla, pohybu z domu, po obci, či koupelně, či prosté základní potřeby.

Kromě fyzického omezení je to samozřejmě i velký duševní boj se s novými okolnostmi nějak srovnat, částečně zasažené horní končetiny ani pohybu na vozíku příliš nepomohou. Jelikož patrně pramálo lidí počítá s takovou eventualitou v budoucnosti, je těch překážek dost.

Aby bylo možné jí v míře obtížnosti pomoci, je třeba provést nemalé stavební úpravy domu a přepracovat část domu v přízemí na obytné prostory, stejně tak přebourat koupelnu na snáze použitelný prostor pro její účely. Při mých dvanáctihodinových směnách je přepracování vhodného auta k dopravě k lékařům, rehabilitacím a – doufáme – i vhodného opětovného budoucího pracovního zařazení, v podstatě nutnost.

Veškerá snaha vede k redukci těžko překonatelných a nepřekonatelných překážek na překážky snesitelné a možnosti se opět smysluplně zapojit do života. Velikostí nevelké, významem a hodnotou však zásadně nemalé pomůcky, jako například pohon k vozíčku, jsou pak přímo dělící čarou k možnostem být aktivní s dětmi i mimo domov. Potřeboval bych jí dát kus svých křídel.