Komu pomůžeme?

Pomoc pro kočíka Rufuse, kterému říkám Fufo.

Kocourka jsem si přebírala z veterinární nemocnice po škaredém úrazu. Bylo mu sedm měsíců a vypadl z okna. Nikdo nevěděl, jak dlouho ležel na ulici a krvácel. Když ho doktoři přijímali, nevypadal že dožije rána.

Sono neukázalo velká vnitřní zranění, “jen” drobný pneumotorax, který bylo potřeba sledovat, protože operace nepřipadala v úvahu, tu by nepřežil.
Měl ošklivě oteklou hlavičku, obličej a nosík plný krve, nechtěl jíst. Neurologicky byl bez nálezu, což bylo velké štěstí. Krevní testy odhalily obří zánět v tělíčku a potvrdily velkou ztrátu krve. Rentgen i přes obrovské otoky ukázal zlomeniny drobných kůstek a prstíků u předních pacek.

Ruf musel být hospitalizovaný pět dní. Po celou dobu dostával kapačky s léky a výživou. Sledoval se stav pneumotoraxu a přemýšlelo se, co je možné udělat s jeho packami, aby se na ně mohl do budoucna postavit. Ortopedická operace se u takhle drobných kůstek prý spíš nedělá, čeká se jak se nožky zahojí a jak bude schopný je používat, jeho stav ani nebyl k operaci vhodný, narkóza byla strašák. Ve chvíli kdy by se pneumotorax zhoršil a začal by mu volný vzduch tlačit na plíce a srdíčko, bylo by nutné ho operovat, narkóza by musela proběhnout i za rizika, že ji nezvládne, takže i tím se packy odsunuly na vedlejší kolej, jako ten méně závažný problém.
Největší starost dělala doktorům nezastavující se hladina bílých krvinek, neustupovaní zánětu i přes antibiotickou léčbu. Nízké, klesající červené krvinky, anémie a odmítání jídla byl druhy velký průšvih. Bylo potřeba mu nasadit kortikoidy, k těm nemohl dál dostávat léky na bolest, ale vystřídaly je léky na žaludek, protože kortikoidy jsou velký nápor.

Tady svitla naděje, protože kortikoidy začaly zabírat, červené krvinky se lehce zvedly, zánět ustoupil ikdyž jen maličko a Rufovi se trochu vrátila chuť k jídlu. Nejedl moc, ale už nemusel být napojený na výživu. Packy bylo vidět, že má bolavé, ale začal být schopný udělat pár krůčků, aby si došel na záchod a nebyl na plenkové podložce. A všechny tyhle drobné a neuvěřitelné pokroky, po těch pár dnech, kdy vlastně už nikdo moc nevěřil i vzhledem ke stavu, ve kterém se na kliniku dostal znamenaly jediné. Mohl domů!

Klidový režim, důkladné pozorování váhy, teploty, dýchání a spousta léků. To všechno jsem si vezla domů s ním, ale věděla jsem, že to zvládneme. Že už bude dobře. Léky zaberou, nožky rozhýbeme. Že největší výdaje za hospitalizaci jsme zvládly a teď už to bude po menších částkách a to se přece vždycky dá zvládnout, rozhodnutá pro něj udělat všechno, dát cokoli.

Dvakrát denně léky, tolik a v takových poměrech, že bez napsaného taháku mu je nepodám ani po tolika dnech.
Na záchod si dojde sám, ale nevydrží v něm stát, takže po každé návštěvě toalety je potřeba ho omýt.
Co dva – tři dny, přes celou Prahu na kontrolu krve.

Ty první tři kontroly byly beze změny, nebylo to dobře, ale ani špatně. Když si člověk odmyslí, že nemůže moc chodit, je vlastně v pořádku. Sice hodně spí, ale je na prášcích a co jiného taky, když nemůže běhat a skákat, jak by chtěl. A to on by chtěl. Každý den vidím, že mu nožky sílí, že udělá o pár kroků víc, že vydrží o trochu dýl stát. Jí s chutí, teploty nemá, mazlí se, vyžaduje pozornost.

Čtvrtá kontrola už byla o chlup lepší okolo bílých krvinek, takže jedny léky se mu úplně zrušily. Jenže ty červené zase klesly, kortikoidy mu zůstávají ikdyž jsme všichni doufali, že se mu budou snižovat, postupně nejlíp na úplně žádné, nebo aspoň na nejmenší možné dávkování. Dostal nějaké injekce na podporu krvetvorby a uvidíme.

Před pátou kontrolou cestou na veterinu jsem si všimla, že vytáhl všechny přední drápky. Což byla skvělá zpráva, do té doby měl ty prstíky nehybné. Dokonce i na kontrole krve jsem se zaradovala, červené krvinky stoupají, bílé klesají. Kortikoidy i antibiotiky zabírají, anémie regeneruje, do pacek se vrací hybnost. 
Šestá kontrola krve potvrzuje tu pátou zánět ustupuje a ikdyž se červené krvinky o něco zase zmenšily Rufus konečně dostává menší dávky kortikoidů, pro jistotu se mu ještě přepíchne injekce na podporu krvetvorby. Jenže tentokrát kontrola pneumotoraxu a s ní spojené sono, odhaluje volnou tekutinu v bříšku.

I takovou dobu po úrazu se prý může objevit vnitřní krvácení, což by vysvětlovalo ty snižující se červené krvinky. Jenže na to se doktorce nezdá jeho stav, nebyl by na tom tak dobře co se týče chování, jídla… takže mi představuje i druhou možnost, co by to mohlo být, virové onemocnění. Tak se odebírá vzorek té tekutiny, na cytologii, která ma potvrdit/vyvrátit vnitřní zranění – krvácení jater, poranění střev + se posílá vzorek i do laboratoře, kde by se nacházelo druhé vysvětlení -  virový zánět. Což se přesně o dva dny později děje. Cytologie je bez nálezu, výpotek v bříšku je příznakem zanícené pobřišnice.

A já tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že to všechno zvládl, že se začal lepšit a najednou tohle. Paní doktorka mi vysvětluje možnosti. Eutanazie, kruté čekání na nejhorší nebo léčba. Říká mi, že vzhledem ke všem klinickým příznakům, které Fufo má, že se tak lepší jeho krevní obraz a je veselý, mazlivý, bez zvracení, průjmu, teplot… prostě na pohled vlastně zdravý až na zraněné packy, má velkou šanci vir porazit. Taky mi ale vysvětluje, že je léčba extrémně náročná jak psychicky, tak finančně. V osmém měsíci těhotenství si nějak nedokážu představit, že něco může být víc psychicky náročné, než to čím už jsme si prošli, ale to vem čert, já mu slíbila že mi neumře. Že nebudu čekat až se udusí hromadící se tekutinou uvnitř sebe ani nedám doktorům zelenou ho uspat, když vlastně na uspání ani nevypadá. Ale ty finance… ty už pomalu dochází, s celou hospitalizací, medikací, kontrolami… a ať počítám, jak počítám, co zbývá, už nevychází.

Něco málo ještě pro něj mám, jen vím, že celou léčbu mi to nepokryje a bohužel nejsem teď měsíc před porodem schopná si najít práci navíc a nemám ani nic cenného, co bych mohla prodat abych mu celou léčbu pokryla, jinak bych to ráda udělala. Slíbila jsem mu, že to zvládneme a udělám pro to maximum a zkusím každou cestu, která by nám na té jeho mohla pomoc.

Proto tady sdílím náš příběh. Protože potřebuju pomoc. Ne sobě, ale jednomu milému tvorečkovi, který si prošel peklem, ale to další na něj čekalo schované za rohem. Nejsem zastáncem toho, držet zvíře při životě za každou cenu, kdy by se mělo trápit v bolestech a podobně, ale to se Fufovi neděje. Na něm člověk ani nepozná že je nemocný, proto jsem se rozhodla požádat o šanci mu tu šanci dát. Myslela jsem si, že se podruhé narodil, když zvládl hnusný úraz způsobený bezohledným člověkem, kdy i přes to dokáže lidi milovat a vrní i na sestru která mu bere krev z polámané nožky, nebo vodu z bříška dlouhatánskou jehlou. Každé jeho ducnutí hlavou je jedno tiché “děkuju ti člověku”. Dojímalo mě, jak se s nim personál loučil, když jsem si ho přebírala z hospitalizace, ale úplně jsem tomu rozuměla. Je to srdcař, bojovník, ducánek, RufoFufo, naše ošklivé kačátko – extrémně chlupatý nahatý kocour, který vypadá jako dědeček a vždycky když se mě někdo udiveně ptá kolik mu je let, automaticky odpovídám, že mu bude rok, protože doufám, věřím a prosím, že bude a pak ještě dalších spoustu.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Vzhledem k tomu, že je léčba virového onemocnění tak finančně náročná, vybrané peníze využijeme na  úhradu dalších pravidelných vyšetření, které Rufusovi pomáhají v cestě za uzdravením. Antivirotika jsou nákladnou položkou, sbírka by nám pomohla na zbývající potřebné procedury jako jsou sono snímky hlídající poranění plic, rtg snímky sledující stav jeho pacek, případně i operace pokud nakonec bude možná a nutná, nezbytné krevní testy a kontroly mapující změny krevního obrazu, od čehož se vyvíjí dávkování kortikoidů a antibiotik na bakteriální zánět, který do teď nebyl přesně definován. Oslabenou imunitu ovlivněnou právě i těmi kortikoidy, je potřeba posilovat doplňky stravy a i ta strava musí být teď trochu specifičtější a pestřejší, protože je potřeba vrátit chuť k jídlu, posílit tělíčko, ale brát ohled na vlivem kortikoidů citlivější žaludek. 

Pokud se vybere menší částka i ta bude použita na pokrytí veterinárních vyšetření, částečné pokrytí medikace, potřeb pro kocourka.

Pokud se vybere částka vyšší využila bych tu část na jakákoli další veterinární vyšetření a péči, která bude potřeba.