Rok 2025 je nejhorší za dobu fungování. POTŘEBUJEME POMOCI

Jsme za první polovinou a moc děkujeme za podporu! Dnes jsem měla akutní příjem kočičky se zlámanou čelistí, tak dám aktualitu i na ní. Vypadá to, že jí někdo buď velmi silně nakopl nebo něčím praštil. Auto je málo pravděpodobné. :( Asi doplatila na to že je hodná a mazlivá. Strašné co se s lidmi děje. :(

𝗠𝗿𝗻̌𝗸𝗮 – 𝗛𝗮𝗽𝗽𝘆 𝗘𝗻𝗱, 𝗸𝘁𝗲𝗿𝘆́ 𝘀𝗲 𝗻𝗲𝗸𝗼𝗻𝗮𝗹, 𝗮𝗹𝗲 𝗻𝗮𝗱𝗲̌𝗷𝗲, 𝗸𝘁𝗲𝗿𝗮́ 𝘇̌𝗶𝗷𝗲 𝗱𝗮́𝗹.

Ahoj, to jsem zase já, Mrňka. Možná si říkáte, kolik takových jako já už svět viděl… Moc nás nebude, protože nás raději mnohdy utratí než aby nám zkusili pomoci.

A proč?Nepamatuju si, kolikátou operaci mám vlastně za sebou. Třetí? Čtvrtou? Možná pátou? Každá z nich byla kousíček naděje. Každá z nich znamenala další šanci, že budu „jako ostatní“. Ale víte co? Já už vlastně nechci být jako ostatní. Chci jen žít v klidu. Milovaná a šťastná.

Narodila jsem se venku, bez domova, bez jistoty, bez šance. Lidé mě nechtěli. Prý jsem byla divná, postižená. Měla jsem se narodit jen proto, abych hned zmizela ze světa, ale stal se zázrak. Objevila se jedna hodná paní, která mi pomohla. Zanesla až k tetě Terezce, kde jsem poprvé poznala co znamená teplo, plná mistička a laskavé pohlazení.

Narodila jsem se bez zadečku. Bez operace bych nemohla kakat a žít. Pan doktor mi musel řitní otvor „vytvořit“ a povedlo se, ale jen napůl. Zůstala jsem inkontinentní. Ne proto, že bych byla zlobivá nebo líná. Prostě to necítím. Tělo si dělá, co chce. A tak občas někde najdete malý „bobíček“. Já o tom nevím. Ale věřte mi, kdybych mohla, byla bych ta nejčistotnější kočička pod sluncem.

Ani poslední možná operace mě úplně nezachránila a zůstanu inkontinentní. Navždy. Moc jsem se bála, protože si mě určitě jen tak někdo neosvojí, ale teta říkala, že se o mě postará. A víte co? Už nejsem smutná, už se nebojím. Miluju život! Běhám po voliérce, honím mouchy, hraju si s peříčkem a těším se, až teta koupí nové škrabadlo. Směju se, když mi vítr cuchá vousky, a vrním, když se ke mně teta přitulí.

Někdy slyším, jak si lidé špitají: „Taková kočička domov nenajde…“ Ale já věřím, že třeba jednou ano. Třeba někdo uvidí, že život není o dokonalosti, ale o odvaze žít navzdory všemu a do té doby? Mám tetu. Možná už nečekám „happy end“, ale pořád v sobě nosím naději.

A naděje, ta ve mně dýchá, přede a žije dál. Děkuju všem, kdo mi věřili, když to vypadalo, že už není cesty. Děkuju tetám, které to nikdy nevzdaly. Děkuju vám, že čtete tyto řádky a že ve vás možná probudily malý kousek víry, že každý život, i ten „nedokonalý“, stojí za to.

Pomozte prosím tetám, aby i nadále mohli mohli pomáhat kočičkám jako já.

Pac a pusu, Mrňka alias Shittykitty (protože s humorem to jde lépe).