Představení projektu
Před rokem jsme odstartovali projekt Domu Za břehem.
Sídlíme v objektu bývalé školy v obci Strážná, kousek od Lanškrouna.
Propojujeme komunitní soužití, péči o duševní zdraví, uměleckou tvorbu a řemesla.
Máme celkem 12 míst pro trvalé bydlení a 12 až 24 míst pro hosty.
Nejsme místem jen pro lidi s nálepkou „duševně nemocní“ ale chceme lidem s psychickými potížemi vytvořit bezpečné a prospěšné místo. Tvoříme mosty mezi skupinami lidí, ne další zdi.
Jak v rámci trvale bydlících, tak v rámci hostů. Hosté nás mohou navštívit jak na víkend, tak i pobýt třeba měsíc. Pracujeme s flexibilními příspěvky za pobyt, kdo nemá finance, může za pobyt a terapie pomoct na domě.
Taky máme 7 koziček, které máme spíš jako mazlíčky, než užitková zvířata. Moc rády se seznamují s novými lidmi a my rádi seznamujeme tato ůžasná zvířátka s našimi hosty.
Již jsme do projektu investovali mnoho financí z vlastních zdrojů, co se nám doposud podařilo je sepsáno zde: http://zabrehem.cz/aktuality-2/
Objekt má ale stále enormí spotřebu elektřiny a nutnost každý měsíc platit 20 – 30 tisíc mesíčně nás brzdí v tom, co chceme dělat. Rozvíjet projekt a pomáhat lidem, kteří to potřebují. Chceme být nadále nezávislým centrem vzájemného učení se, pomoci a kreativního tvoření. Díky tak velkým nákladům není možné lidi co se na projektu podílí finančně podpořit a taky by jsme v budoucnu chtěli na domě dalšího terapeuta, jen těžko to ale jde s minimem finančních prostředků.
Aktuálně je potřeba hlavně se soustředit na šetření elektřinou, neboť jak chcete napustit vanu, když vám peníze neustále odtékají proudem.
Odkaz na rozhovor pro studio 27: Rozhovor pro studio 27
Kdo za projektem stojí?
Založil jsem jej já, Vojtěch Ospalík. Vystudoval jsem psychologii a mám výcvik v arteterapii. Aktuálně se učím různým řemeslům, od zedničiny po práci se dřevem. Taky rád maluji a tetuji. Dále pak Barbora Benčíková, umělkyně a má přítelkyně a mnoho dalších lidí, co se nadchlo pro projekt spolu s námi.
K projektu mě dostalo pár praxí v psychiatrických léčebnách, kde jsem se necítil vůbec dobře a říkal jsem si, že i pacientům se ve sterilním a strojeném prostředí přece jen těžko dělá lépe. Pak jsem skrz praxe v dalších organizacích usoudil, že největší smysl mi dává lidi neseparovat. Netvořit místo jen pro lidi s určitou diagnozou. Zkrátka vybudovat místo, které je autentické a pomáhající ze své podstaty. Každý má zde právo na to mít psychické potíže a společně nalézáme cesty jak je řešit. Taky velmi věřím v terapeutickou hodnotu tvoření, a proto je na domě dílna, ateliér a pořád se tu dá co dělat a čemu se učit.
