Všechny srdečně zdravím. Mé jméno je Barbora Nechvátalová, je mi 26 let a jsem veselá mladá žena, která má velký sen – začít znovu samostatně chodit.
Od 13 let, kdy jsem absolvovala operaci a poté onkologickou léčbu, se peru, společně s mamkou, se svým osudem. Do té doby jsem byla zdravé dítě, ráda jsem jezdila na kole, na koni, tancovala, lyžovala a dělala všechny ty zdánlivě „obyčejné“ věci, jako většina dětí v tomto věku.
A pak se postupně mě a mým blízkým zcela změnil život. Začalo mi být často špatně, měla jsem velké bolesti hlavy a zad a začala jsem mít závratě. Po sérii vyšetření mi byl zjištěn zhoubný nádor na mozku. Následovalo několik operací, radioterapie a chemoterapie. Nádor byl vcelku úspěšně odstraněn, na pravou stranu těla jsem však zůstala ochrnutá, mám zdvojené vidění, tinnitus (nepřetržité zvonění v uších), vzhledem k tomu, že mám hydrocefalus (což je abnormální hromadění mozkomíšního moku v jednotlivých komorách mozku), mám zaveden tzv. vertikulo-peritoneální zkrat (v podstatě hadička pod kůži, která odvádí mok z mozku do dutiny břišní). Protože byl nádor v oblasti mozečku, došlo ke ztrátě motoriky a tím pádem velkým problémům s chůzí.
Už v době léčby jsem začala s pravidelnou rehabilitací, kdy jsem vystřídala různé kliniky, denní stacionáře a fyzioterapeuty. Postupně se můj stav pomalu zlepšoval, řada funkcí se částečně obnovila, ale samostatné chůze jsem nebyla schopna vůbec. Na pár metrů s pomocí druhé osoby nebo chodítka. Nejčastěji však na invalidním vozíku.
