Děkujeme, že jste otevřeli právě tuto výzvu. Příběh pejska, jehož život doslova stojí a padá na jedné noze. Začal se psát 21. března roku 2021, kdy slavil jmeniny Radek a toho dne hodní lidé přinesli k nám do útulku nalezené, sotva několikatýdenní tříkilové štěně s pochroumanou nožičkou. Jméno mu vybrali nálezci a my ho dodnes často oslovujeme zdrobněle Radeček, přestože už je to velký skorolabrador o váze 25 kg. Na první pohled bylo tehdy evidentní, že „něco s nožičkou“ bude dosti závažného charakteru a že spíše, než o vrozenou vadu se jedná o následek traumatu, např. přišlápnutím, přivřením, vyloučit nelze ani kousnutí jiným psem. Nepochybně šlo o velmi bolestivý zážitek, který si nikdo z nás nepřeje pocítit. Původní majitel zůstal neznámý. Bylo jasné, že nás čeká běh na dlouhou trať a odpovědět na otázku, kdy (jestli vůbec) budeme pro Radečka hledat rodinu novou, jsme neuměli.
O dva roky později však stojíme před úplně jinou a naprosto zásadní otázkou.
Nové 3D rentgeny ukázaly, že pravá noha, na kterou Ráďa spoléhá a zatěžuje ji mnohem více, vykazuje známky dysplazie loketního kloubu s úlomky a poškozenou chrupavkou. A kdyby se mu deformovaná nožka amputovala celá, určitě by se naučil běhat po třech, ale přenášel by celou váhu na přední pravou “zdravou” a ta by ji neunesla. Laicky to znamená, že bez chirurgie by téměř jistě brzy přestal chodit i na pravou přední. Umíte si domyslet, jakou šanci na život má pes bez předních nohou. Úlomky se podařilo odstranit artroskopicky. A teď už vlastně existují jen 2 cesty. Můžeme přestat Radečkův stav řešit a necháme ho v útulku ve stavu, kdy mu o 20% kratší nožka při každém špatném došlápnutí krvácí. V těle bude mít neustálý zánět, nohu budeme dál denně převazovat, bránit mu v pohybu, který tak miluje. Budeme doslova čekat, až se jedna nebo druhá nožička zbortí. A to bude konec, čímž myslíme nevyhnutelnou eutanázii.
