Komu pomůžete?

Ale v Praze to nebylo tak jednoduché. Musela jsem potvrdit své znalosti středoškolského vzdělání – nostrifikace. To je ústní zkouška ze třech předmětu ze střední školy. Jsem se hodně bála, jestli to zvládnu, protože úspěšnost byla 50 procent. První test byl ze zeměpisu. Tam mě hodně ptali z toho, co musel vědět člověk obecně, ale jsem byla tak vystudovaná teoretický, že prostě nechápala, co odpovědět na obecné otázky. Na konce se posoudili a řekly, že jsem to nezvládla. A potom byl pro mě konec. Co řeknou rodiče a kamarádi? Jsem velký blbec! Jak je možný nezvládnout test, ke kterému ve škole mě připravovali 11 let?! Já sebe nenávidím!

A tyhle myšlenky byly se mnou pořad. Nemohla jsem představit, že jediný test může mě pokazit moji budoucnost v Česku. A hlavně nebudu moct nastoupit na univerzitu. Brečela jsem z toho celý den, a neviděla jsem žádné světlo v té situace. Rozuměla jsem taky, že ta zkouška byla docela drahá pro mé rodiče a neměla jsem možnost na chybu.

Z časem jsem o tom zapomněla a pořad jsem měla skvělou náladu. Fakt! Ze mě nešel úsměv z obličeje, byla jsem empatická a charismatická, vkrátce – cítila jsem se perfektně. Potom měla jsem divné pocity – zdávalo se mě že rozumím lidem víc než dřív. Ještě trošku později – cítila jsem, kdo mě chce uškodit a komu se nelíbím, a čím dál to bylo, tím víc jsem chápala, že nikdo mě nemá rád. Už jsem jednou zmínila svojí v tu dobu nejlepší kamarádce, že chci se zabit, ale ona řekla, že je to normalně, a sama se taky chtěla zabit par krát v týdnu. Takže jsem myslela, že je to normální, a můžu s tím klidně spát. Ale byl další problém – nemohla jsem spát celou noc. Šel den a byla jsem energická a i večer po tom, ale cítila jsem se mega špatně psychicky. Požádala jsem na recepci aby mě s tím pomohly, a pro případ zavolat sanitku. Fakt nevím co to bylo, ale zdálo se mě, že oni mě nerozuměli, protože před tím jsem byla normální. Dlouho to trvalo než oni přijeli, a měla jsem neuvěřitelně strašní halucinace po příjezdu. Viděla jsem jak mě chtěli zabit lidé ze sanitky, myslela jsem že cítila si odvážně, ale když jsem přečetla dopis ošetřujícímu lékaři, tak jsem dozvěděla, že já jsem řvala jak blázen.

Takže, jak jste se pochopili, v ČR jsem dostala psychické problémy, léčila jsem se v psychiatrické léčebně v Bohnici akutní psychický stav (psychoza). Asi nemusím zmiňovat, jak bylo strašně z té zprávy mým rodičům. Oni první dobu nevěděli kde vůbec jsem. Takže po měsíců, jak jsem se vyléčila musela jsem se vrátit na Ukrajinu, ale tam jsem měla špatné příznaky z léku a znovu jsem jela do nemocnice na Ukrajině. První 2 týdny v nemocnici na Ukrajině, brala jsem léky, které škodily mému organizmu – měla jsem kvůli ně dlouhou zacpu, ale když změnili léky, ten symptom šel pryč.

 Po uzdravení jsem se vrátila do Prahy a podruhé zvládla jsem tu zkoušku a nastoupila jsem na vysokou školu v Jihlavě. Zde jsem začala studovat a budovat svojí budoucnost. Z Ukrajiny jsem měla psychiatra, který neuvažoval to, abych chodila k němu každý měsíc, jenom když bude potřeba. Tak jsem se s ním minule poradila jestli můžu zmenšit dávku z léku, on řekl, že jo, ale to byla moje další chyba. Za 2 týdny byla jsem v Jihlavské psychiatrické nemocnici. Byla jsem tam krátce (21 den), protože rozuměla jsem, co to je a jak s tím pracovat. Ale neřeknu, že to bylo jednoduché – ta nemocnice neměla smlouvu s moji pojistkou a to znamenalo, že budu finančně hradit ji sama. A to by stalo jako auto! Hádaní s mamkou, nevědění co bude dal po nemocnici, jak budu skládat zkoušku po semestru – to bylo nebylo všechno, čeho jsem se bála. Ale jsem si slíbila – budu jít do konce!

Jaký je život po nemocnici a na co potřebuji peníze?

Už jsem sedm měsíců mimo nemocnici. Zůstala jsem v České republice a absolvovala jsem úspěšně zkouškové období prvního semestru. Zaplatila jsem malou částku – v tom mně pomáhala maminka. Ale kvůli válce na Ukrajině mi na zbytek dluhu rodiče nemohou poslat peníze. Takže jsem z nemocnici v účetních požádala zastavit výplat kalendářního splátku.

Peníze využiji na splátku stávajícího dluhu v nemocnici Jihlava.

Děkuji všem dobrým lidem za jakoukoliv výši pomoci.