Představení sbírky
Jmenuji se Lukáš Ferenc, je mi 29 let, od narození žiju v Kopřivnici a život mi v dubnu 2021 nečekaně změnil koronavirus. Měl jsem těžký průběhu onemocnění COVID-19, byl jsem v umělém spánku a na ventilátoru. Ležel jsem na ARO v nemocnici v Novém Jičíně, následoval pobyty v léčebnách dlouhodobě nemocných (LDN) a rehabilitačním ústavě v Hrabyni. Před covidem jsem býval aktivní, bavilo mě chodit do dílny nebo na akce. Dnes nemohu hýbat nohou a neudělám ani jeden krok. Kdo mě zná, tak o mě ví, že trpím obezitou, která celkově zhoršuje moje zdraví. Po lécích a bez pohybu jsem bohužel ještě více přibral. Jsem doslovně „uvězněný" doma, když se nemohu samostatně pohybovat. Ani s pomocí rodičů se nedostanu z bytu ven, nemáme v domě výtah. Když mě chtěli dostat do sanitky, museli zavolat požárníky (bylo jich šest!) aby mě vynesli v plachtě dolů. Na tuto pomoc ale nelze spoléhat, není to standardní služba. Doma se postavím na nohy pomocí chodítka, ale má to svoje omezení. Do koupelny a na toaletu se už vůbec nedostanu. Děkuji rodičům za bezpečné rodinné zázemí, které mi poskytují. Zatím si neumím představit, že bych žil mimo svůj domov. Jsem vděčný mamince, která mi pomáhá úplně se vším a obětavě se o mě stará. A také děkuji všem kamarádům a známým, kteří na mě myslí a přejí mi uzdravení.
Komu pomůžeme?
Dovolte nám představit našeho kamaráda Lukyho, který v roce 2021 bojoval s těžkým průběhem onemocnění COVID-19 a v důsledku postcovidových následků se mu zcela změnil dosavadní život. Když se vrátil z nemocnice nebyl schopen jíst, pít ani se otočit. Maminka Zdenička mu poskytuje celodenní péči a pomoc ve všech životních oblastech. Když za ním jezdila do nemocnice, jakoby se jí zastavil život. Měla strach o svého syna a nevěděla, jak to bude dál.
Luky však zůstal veselý na mysli a to je pro všechny velkou nadějí pro zlepšení jeho zdravotního stavu. Luky potřebuje intenzivní rehabilitace. Dneska se už postaví na nohy pomocí zapření o chodítko, ale samostatný krok zatím nedokáže udělat. Problémem je, jak Lukyho vynést z domu, když nemají výtah. V důsledku této bariéry Luky musel zapomenout na ambulantní rehabilitační péči. Je však motivovaný a chce cvičit doma pod odborným dohledem.
Co je však překvapivé, že Luky omezením pohybu získal schopnost zpěvu, nejvíce má rád dechovky. Představte si, že dříve vůbec nezpíval a dneska zpívá celé texty nazpaměť a dělá ho to šťastným.
Lukyho známe už ze ZŠ a MŠ Motýlek v Kopřivnice, kde se mu dostávalo speciálního vzdělávání. Luky dodnes rád vzpomíná na svou paní učitelku Marušku ze školky, s jejíž pomocí se ve čtyřech letech rozmluvil a jeho maminka Zdenička s nadsázkou dodává, že se rozmluvil až moc. Pro Lukyho bylo vždy důležité mít kolem sebe hodné a laskavé lidi, na prožité křivdy v dětství nebo dospělosti nemůže zapomenout. Proto rád vzpomíná mj. na paní učitelky Evičku a Ivetku a spoustu dalších dobrých pracovníků této školy, kteří se k němu hezky chovali. Dále se mu do paměti vryli učitelé Viktor a Marek, o kterých říká, že byli „správní", a rád by se s nimi ještě někdy viděl. Chtěl by si s nimi „pokecat“. Luky je totiž velmi společenský, kamarádský, upovídaný, má rád vtipkování, emočně laděný a někdy je i dost hlučný. Radost ze života projevuje hlasitým projevem a nyní i zpěvem.
Po ukončení základní školy speciální v Kopřivnici studoval na OU a PŠ v Novém Jičíně (škola známá pod názvem Růžovka). Luky na této škole prožil pět spokojených a pěkných roků. Vzpomíná například na taneční a další úžasné akce této školy.
Po ukončení vzdělávání našel Luky svoje místo v sociálně terapeutické dílně Effatha v Novém Jičíně a následně v Kopřivnici, sociální službu poskytuje Slezská diakonie. V dílně vyrábějí krásné výrobky z různých materiálů, vzpomíná Luky.
Protože je Luky velmi společenský, chybí mu chodit mezi lidi, ať už do dílny nebo na hokej s kamarádem Peťou či jiné akce v Kopřivnici a okolí. Rodiče mu proto dopřávají, aby zůstal v kontaktu s vrstevníky. Umožňují mu, aby ho doma navštěvovali jeho hodní kamarádi. Jsou rádi, že se tak obveselí a přijde na jiné myšlenky. Nejčastěji mu milou společnost dělají Staník, Tomáš a Kateřinka. Kamarádi mu dokonce pomáhají i s občasnými nákupy. Lukášova maminka Zdenička jim vždy připraví malé pohoštění, aby byla příjemná atmosféra a všichni se měli dobře. Luky také často s kamarády telefonuje nebo si ze známými lidmi povídá z okna.
Lukášovi rodiče mu od dětství poskytovali maximální podporu, narodil s celoživotními specifickými potřebami. Jeho maminka Zdenička se stala jeho opatrovníkem. Nyní Lukáš potřebuje pomoc rodičů ještě více. Uvědomuje si, co všechno dělá pro něho jeho starostlivá maminka Zdenička, která si zasluhuje velký respekt a uznání za obětavou péči o syna po těžkém průběhu onemocnění COVID-19 a postcovidových následcích. Někdy vyvstává otázka, zda více potřebuje pomoc Lukáš nebo jeho maminka.
Luky má krásné přijetí a zázemí v rodině, má kamarády a naději na zlepšení zdravotního stavu a zkvalitnění života. Děkujeme platformě DONIO za možnost uspořádání této dobročinné sbírky „Rehabilitace pro Lukyho, aby zase mohl chodit mezi lidi" a věříme, že Luky to dokáže.
Luky, držíme Ti pěsti!
Kamarádi z komunitních setkání debatní klub DEKL a Čaj o páté
(Purpura, z.s.)
