Představení sbírky
Budou tomu dva roky, kdy lékaři našli Máří nádor na mozku, a dva týdny, kdy po třech absolvovaných operacích, následném ozařování a léčbou chemoterapií, zemřela. Do poslední chvíle byla obklopena milující rodinou, která o ní pečovala. Teď se její rodina musí naučit žít bez ní.
Finanční pomoc je určena pro Maruščina manžela Vaška a jejich děti – Františka (7) a Rozárku (4). Marušku nikdo a nic nenahradí, můžeme však Vaškovi a dětem umožnit žít beze strachu, z čeho zaplatí veškeré náklady spojeny s péčí o děti, bydlením, vzděláním a kroužky.
Komu pomůžeme?
Mám pocit, že jsou věci, které by se vůbec neměly dít. Mladí lidé by neměli být smrtelně nemocní, rodiče by neměli vidět umírat své dítě, manželé by o sebe neměli přicházet v době, kdy pečují o nezletilé děti, a děti by neměly přicházet o své rodiče příliš brzy. Bohužel, tímto si nyní prochází rodina naší Máří, která 20. 4. 2024 ve věku 35 let odešla do nebe po těžké nemoci. Musela tak opustit svého milujícího manžela Vaška, syna Františka (7), dceru Rozárku (4), své rodiče a dvě sestry s rodinami.
Marie Jíchová (+35), kterou všichni znali jako ,,Máří“, vyrůstala v domě v Třebovicích společně se svými dvěma mladšími sestrami. Celý život působila také v místní farnosti, kde organizovala tábory, společenství a působila jako katechetka. Na Ostravské univerzitě vystudovala magisterský program v oblasti porodní asistence, profesně se pak věnovala dětem na Biskupském gymnáziu jako asistentka pedagoga. Máří byla krásná, laskavá, pokorná, přes cestu přecházela zásadně přes přechod, chodila všude včas, měla ráda barefoot boty, květiny a milovala svou rodinu.
Její životní láskou byl Vašek, se kterým, po sedmi letech od prvního setkání, spojili své životy 30. 8. 2014 jako manželé. Rádi spolu cestovali, toulali se po horách a v přírodě. V roce 2016 se jim narodil syn František, v roce 2020 pak dcera Rozárka. Rok 2022 jim všem otočil život vzhůru nohama.
Na čtvrtek 16. 6. 2022 připadl významný křesťanský svátek, kdy si křesťané připomínají Boží přítomnost v eucharistii. Máří by za jiných okolností slavila také, ale už druhý den měla obrovské bolesti hlavy a nevolnosti tak nesnesitelné, že se nechala odvézt na pohotovost. Vyšetření CT ukázalo pro všechny nečekanou zprávu – na snímku je mozkový nádor. Věci nabraly rychlý spád, absolvovala další vyšetření, lékaři stanovili termín operace. Máří se dozvěděla, že má vzácný druh nádoru, kterým onemocní čtyři lidé z milionu, je neléčitelný a zbývají jí dva roky života. Léčba může život prodloužit, ale ne zachránit.
Máří chtěla svůj vyměřený čas využít, souhlasila s léčbou a 1. 7. 2022 podstoupila první operaci. Poté absolvovala cyklus ozařování, každý měsíc až do prosince 2023 chodila na chemoterapii. 2. 1. 2023 podstoupila další operaci, v listopadu 2023 se vlivem nádoru objevila také epilepsie a 12. 2. 2024 Máří podstoupila třetí operaci. Všichni doufali, že jí poslední operace výrazně uleví a Máří tady bude s námi. Dokonce i sama Máří plánovala na srpen rodinnou dovolenou, prázdninové aktivity pro děti. Jenže zázrak uzdravení nepřicházel. Místo toho se zdravotní stav začal zhoršovat, epilepsie udeřila v plné síle a Máří byla po operaci ještě několikrát hospitalizovaná. Péči o ni a o děti zastával především manžel Vašek s pomocí rodiny, nicméně po poslední operaci se společně s dětmi přestěhovali k Maruščiným rodičům do rodných Třebovic. Tam o ní společně od března 2024 do dne její smrti společně s hospicovou službou pečovali. Maruška byla obklopena milující rodinou od začátku až do konce – kromě Vaška jí celou dobu provázeli rodiče, sestry Monča a Terka s manželi a dětmi, kamarádka Bára a místní kněz, otec Karel. Za její uzdravení se modlila nejen třebovická farnost.
Jak vše prožívala Máří? Žila v naději, že se možná stane zázrak a ona bude moci žít, nebo spíše žít o něco déle. Měla také obavy, strach a ptala se proč se to děje. Zároveň byla pevně spjata s realitou a té vše přizpůsobovala – volbu školky a školy v blízkosti domova, vybrala si verše z Bible na parte i písně na pohřeb, rozhodovala o formě léčby, atd. Chtěla být co nejvíc samostatná, postupem času se naučila říkat si o pomoc. Byla vděčná za veškerý personál na oddělení onkologie, neurochirurgie, neurologie. Soucitné a laskavé obličeje zdravotníků jí často připomínaly, jak vážné to s její nemocí vlastně je. Musela se vzdát svých očekávání, soběstačnosti a mnohdy sama sebe – obzvláště ve chvílích, kdy svěřovala děti do péče dalším lidem. Pomoc druhých přijímala s pokorou, otevřeně odpovídala na otázky a v odpovědích se snažila šířit hlavně naději. Největší obavy měla z toho, jak její odchod zvládnou druzí, především rodiče. Vidět umírat své vlastní dítě je nejhorší životní událost, kterou si my rodiče ani nechceme představovat. Milovala Vaška, Fanouška a Rozárku a věděla, že společně vše zvládnou, že se nemusí bát o ně, ani o sestry. Tohle vědomí ji přinášelo pokoj.
Její rodina jí provázela od vypuknutí nemoci až do konce. Byla vděčná za svou maminku, za kterou mohla kdykoliv přijít a o cokoliv požádat. Ještě na začátku března Máří zvládala s pomocí chodit na zahradu, pak se pohybovala na vozíku, poslední týdny postupně ležela, přestala odpovídat, hodně spala. Všechno vnímala, jen nedokázala reagovat. Máří byla obklopena láskou, dětským smíchem, kresbami, četbou Malého prince a modlitbou. Máří ostatní i sebe naučila, jak vypadá bezpodmínečná láska – že i když nenavaří oběd, neuklidí, nemluví a neusměje se, tak jí stejně všichni milují a jediné co si přejí, je být s ní.
,,Bůh nám nikdy neslíbil, že budeme mít dlouhý život. A proto nám všem přeji, ať dokážeme přijímat Boží vůli takovou, jaká je. I když se nám to někdy nelíbí. To, že je něco nad naše síly neznamená, že je to nad Jeho síly." napsala Marie Jíchová pro farní časopis Mana v prosinci 2022.
