Pomohli jste Petrovi a Jitce se vrátit domů

Představení sbírky

První hodiny a dny

23. 9. 2022 měl můj tatínek 77. narozeniny. Ten den ale nebyla žádná oslava, namísto toho jsme přišli o náš domov. Vyhořel. Těžko se mi to píše. Fakta, zprávy od hasičů či policie, šetření pojišťovny, to vše zní vlastně až banálně. Rodinný dům, vznik požáru neznámý, možný zkrat v elektřině, oheň uhašen, žádné lidské či zvířecí oběti, místo zabezpečeno.

Nic na tom ale banálního není. Nepřišli jsme o dům. Přišli jsme o domov. Domov, který postavil můj prapradědeček. Domov, který byl v naší rodině po generace, Domov, který máma s tátou před dvaceti lety zrekonstrouvali tak, abychom tam mohli být všichni společně. Přišli jsme o místo, kde oba mí rodiče, invalidé, chtěli prožít klidné stáří. O místo, kde je jim jejich rodina nejblíž, kde vyrůstala mamka, kde vyrůstali jejich děti i vnoučata. Přišli nejen o domov, ale i o jednu z mála životních jistot, střechu nad hlavou.

Komu pomůžeme?

Absolutní dno

Jsou to již 3 měsíce a přiznám se, že jsou to jedny z nejhorších týdnů, které mám spolu se svou rodinou za sebou. Narozdíl od mých rodičů mám ale to štěstí, že s tím můžu něco dělat. Můžu za ně jezdit vyřizovat věci na úřady, můžu na domě pracovat rukama. Stejně tak, ne-li víc, pomáhají mí bratři. Zařizují vše kolem demolice, řeší veškerá povolení a spousty dalších úkonů, které jsou s vyhořením našeho domova spjaté.

Jediné, co mohou ale naši, je cítit absolutní bezmoc. Na svůj domov, dokud nezačalo být pod nulou a dokud nebyl srovnaný celý se zemí, se jezdili koukat každý den, aby seděli na lavičkách v dekách a dívali se jak já, můj brácha, naše rodina a přátelé naplňují jeden kontejner za druhým. Všechno, co v životě udělali, všechno, čím si prošli, aby se dostali tam kde byli, je teď pryč. K dnešnímu dni je pryč doslova všechno. Z jejich domova zbyl kousek chlévu. Nic jiného. Vím, že to na sebe nemohu vzít, vím, že nemůžu vrátit čas zpátky, ale můžu udělat vše pro to, abych čas, který je drží od toho, aby se mohli vrátit domů, zkrátila na co nejmožnější dobu. Protože dívat se na ně a na to, jak trpí, jak můj táta propadl do deprese, dívat se na mámu jak neustále pláče, na to jak nemohou nic dělat, bolí. Moc.

Nesmírnou útěchou jsou pro nás ale naši nejbližší přátelé, rodina a sousedé, kteří nám doposud pomáhali ať už s vyklízením domu, jeho demolicí, odvozem sutě, ale také ošacením, darováním matrací, ložního prádla či nádobím pro mé rodiče. Všem jsme neskonale vděční. Bez nich bychom to nezvládli.

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Žádost o pomoc

Nenapadlo by mě, že budu zakládat sbírku. Vždycky jsem se na sbírky dívala jako na věc, která je pro ty, kteří nemají jinou volbu, kteří opravdu potřebují pomoc, kteří jsou v takové životní situaci, že už ani nemohou se obrátit někam jinam. Došlo mi ale, že jsme jedni z nich. Náklady spojené se stavbou domu začínají být v této době astronomické. Částečně se nám je podaří pokrýt pojistkou, částečně snad úvěrem, který řeším s bankou, ale bohužel ne zcela a bohužel ne včas. Nemohu stavět dům vlastníma rukama s blízkými několik dalších let. Každý člen z naší rodiny má také „svou rodinu“. Každý z nás se potýká se zdravotními problémy, které nás omezují. Vím, že takový je život, ale také už vím, že sami to nezvládneme, ne tak rychle jak potřebujeme.

Vzhledem k tomu, že oba mí rodiče jsou odkázáni na chůzi o berlích už delší čas a vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, je pro nás prioritní postavit dům co nejdříve. Částka, kterou vybereme, by tedy byla použita na stavbu a úpravu domu tak, aby byl bezbariérový, aby na půdě byl obytný a já mohla být tak na blízku rodičům a starat se o ně, a to vše v co nejkratším čase.

Demolici domu, včetně základů a obvodových stěn se nám daří uhradit právě z pojistky, intenzivně tedy řešíme rozvody, odpad, a samozřejmě střechu.

Nemám danou žádnou částku, kterou bych si přála vybrat. Doba, ve které žijeme, je sama o sobě velice komplikovaná, těžká a každý bojuje, jak nejlépe může. My máme doopravdy štěstí, že se jako rodina „máme“ a na tom záleží nejvíc a teď to cítíme víc než kdy jindy. Jestli ale existuje způsob jak rodičům, ale vlastně celé rodině, vrátit domov a pocit bezpečí, pocit, že se máte kde schovat, kde můžete být doma, tak ho ráda přijmu, jak jménem svým, tak i mých rodičů a celé mé rodiny.

Kdyby se peněz vybralo více, než bychom potřebovali, věnovali bychom ji zde na Donio těm, kteří také potřebují pomoc ať už s obdobnou situací jako je ta naše, či na pomoc dětem.

Z celého srdce děkuji,
Kačka Tarabová