Ráda bych Vám představila mého syna Ondráška, kterému je 4,5 let. Ondrášek se narodil jako autista s opožděným vývojem o 2 roky. Ondrášek má svůj svět a jak říkám né špatný, né lepší ale jiný. Pro mě jako jeho milující mámu velmi krásný.
Ve 14 měsících Ondráškovo života jsem jako prvorodička projevila obavu u pediatra, že je jeho vývoj jiný, než u ostatních dětí. A tak začalo roční kolečko doktorů: URL, foniatrie, neurologie, EEG, psychiatrie, psychologie a měsíc před jeho druhým rokem byl konečný verdikt: nízkofunkční autismus. Se slovy: ,,Maminko, nechtěl jsem vás rozplakat ale počítejte s tím, že tohle nezmizí". V ten moment ze mě spadl těžký kámen a já věděla s čím či jak pracovat a nežít v nejistotě.
Ondrášek začal chodit až ve 2 letech, nemluví (aktuálně komunikuje přes ječení což je velmi náročné) , částečně odplenkovaný, a to je pro nás veliký úspěch. Nicméně jako u každého handicapu potřebuje péči 24/7.
Doslova miluje svojí pohádku Peppa Pig. Jeho heslo je ,,přišel jsem viděl jsem odcházím":-) Miluje plavání, na které jezdíme 1× týdně a jakékoliv prolejzačky. Pohyb je celkově pro něj velmi prospěšný.
Ondrášek nemůže navštěvovat běžnou školku. V západním kraji bohužel není, proto navštěvuje denní stacionář 3× týdně na 3 hodiny, který miluje a je pro jeho život alfa omega. Stacionář je pro mě a Ondráška velmi důležitý, primárně pro jeho aktuální rozvoj a sociální kontakt.
Jsem jen já a Ondrášek. Ondráškovo táta a jeho rodina situaci nezvládla a tak platí jen alimenty nařízené soudem. Proto je i pro mě jako svobodnou mámu nesmírně důležitý denní stacionář, protože je jediný moment, kdy jsem bez sebe a každá máma mi dá určitě za pravdu, že je to potřeba.
