Takový normální den…
Byl to den, jako každý jiný. Den, kdy si každý z nás šel plnit svoje povinnosti, abychom se pak večer vrátili domů. Tedy někteří z nás…
Těžko polemizovat o tom, jestli to byl osud, nešťastná náhoda, obyčejná nehoda, kterých se denně stávají stovky, nebo něco jiného. Těžko vůbec přemýšlet o tom, proč se to stalo teď a takhle.
Výsledek bude stále stejný. Zůstala tu žena, sama, se dvěma malými dětmi, kterým se táta domů už nikdy nevrátí.
A zůstali tu kamarádi. Spousta kamarádů…
…a ti se rozhodli, že zkusí pomoct pozůstalým alespoň takhle… penězi, které jim, byť jen částečně, mohou ulehčit život a zjednodušit to nejbližší období, které nebude úplně příjemné a bude složité.
Asi by se hodilo představit Vám člověka, jehož smrt nás nasměrovala k tomuhle nápadu. Ale jak na to. Jak představit obyčejného kluka z vesnice, který žil celý život prací, dělal maximum pro to, aby se jeho rodina a kamarádi měli dobře, který byl schopný volat o půlnoci, jen aby řekl „tak jsem ti to sehnal!“… Který, když zrovna nepracoval, trávil zbytky volného času s milovanými „hasiči“ nebo s dětskými fotbalisty. Obyčejného kluka, který by pro svoje děti snesl modré z nebe, kdyby to bylo možné. Kluka, jehož snem byla motorka…
Můžeme si myslet cokoliv, on si žil svůj život a byl, jaký byl… ale byl NÁŠ!
Navždycky si ho chci zapamatovat s rozcuchanou hlavou, rukou nahoře, úsměvěm na rtech a pozdravem „čuuuus!“
Ať je Ti země lehká…
