Pro Kryštůfka na větší a spolehlivější auto a na rehabilitace

Komu pomůžeme?

Jmenuji se Kryštůfek. V srpnu jsem oslavil 2 roky. Vidíte toho usměvavého chlapečka? Tak to jsem já. Když jsem se narodil, řekli rodičům na neurologii, že se na ně pravděpodobně nikdy neusměju, ale já jsem to dokázal! Protože jsem bojovník. Ale hezky od začátku.

My name is Kryštůfek and in August I celebrated my second birthday. You see the smiling boy in the photos? That’s me! After I was born, neurologists told my parents I will never be able to smile at them but I am a fighter and did it anyway! Let me tell you my story… 

Když jsem byl u maminky v bříšku, byl jsem zdravě se vyvíjející miminko. Maminka neměla žádné problémy a společně s tatínkem a bráškou Tomáškem se těšili, až se k nim přidám do rodinky. Dal jsem si na čas, v bříšku se mi líbilo a tak už byla maminka domluvená, že jí porod vyvolají, protože jsem měl velký váhový odhad. Jenže já jsem se nad ránem v den vyvolávání ohlásil sám. Porod byl celkem rychlý až do chvíle, než jsem se zaseknul ramínkem, sice to trvalo jen 4 minuty, ovšem mamince to připadalo jako celá věčnost. No a potom teprve celý můj příběh začíná.

When I was in my mom’s belly I was a healthy baby. My mother had no problems during pregnancy and together with my father and brother Tomášek she was looking forward to me joining the family. I took my time with leaving the belly and already had a bigger weight estimate so together with the doctors my mom agreed to induce the labor. However I surprised everyone in the morning of that day by trying to get out by myself. Everything went well and fast until I got stuck by my shoulder. To my mom it felt like forever even though it only lasted four minutes. Well, this is where my story begins. 

Na konci šestinedělí, řekl mamince doktor, že má úzkou pánev, a že měla rodit císařským řezem, protože bráška se při porodu taky zasekl. Brášku naštěstí vytáhli rychle a během půl minuty se poprvé nadechl a začal plakat… ale já ne! Já jsem se narodil a můj pláč se nikdy neozval (a to doslova, protože já nepláču do teď). Celých 36 minut mě doktoři oživovali, dlouhých 36 minut byl můj mozek bez kyslíku a potom… jsem se vlastně znova narodil!

After the first six weeks the doctor told my mom her pelvis is not wide enough and she should have had a C section and that’s also why my older brother got stuck during birth. Luckily they managed to get him out fast and after thirty seconds he started breathing and crying. But that unfortunately wasn’t my case. I was born and didn’t start crying at all (I’ve actually never been able to cry). Doctors were trying to bring me to life for 36 minutes. My brain was without oxygen this whole time and then a miracle happened. 

Představte si, že za celou dobu co mě oživovali mamce a taťkovi nic neřekli. Po mém znovunarození mě napojili na přístroje a přivezli mě ukázat v inkubátoru mamce. Sotva jsem ji stihl prohlédnout a než jsem se vzpamatoval, tak mě naložili do sanitky a odvezli do Olomouce na novorozeneckou JIPku. Tam jsem se 72 hodin chladil, aby prý zabránili většímu poškození mozku. Po 3 dnech mě pomalu ohřáli a čekali, co se bude dít. Dlouho jsem byl napojený na dýchacím přístroji a krmili mě sondičkou přímo do žaludku. Maminka mi odsávala mlíčko, a když to jen trochu šlo, snažila se, abych se přisál. Jenže když se narodíte bez jakýchkoliv vrozených reflexů, není to úplně jednoduchá věc. Ale naučil jsem se to, společně s mamkou, která se nikdy nevzdává, jsme dokázali. Dokonce jsem se do půl roku plně kojil. Lékaři mi od začátku nedávali mnoho šancí na život a rodičům oznámili, že možná nepřežiju ani převoz do Olomouce a pokud ano, tak bude kritické ohřátí po 3 dnech a odpojení od dýchacích přístrojů. Od neurologa se zase dozvěděli, že se asi nikdy nebudu hýbat a nikdy se neusměju. A vidíte? Tohle všechno jsem už dokázal a většinu z toho hned v prvních šesti týdnech života. Řekl jsem si totiž, že když jsem to přežil, tak budu bojovat! Navíc jsem se narodil rodičům, kteří semnou cvičí, hledají možnosti, které by mi mohli pomoct a hlavně bojují, stejně jako já!

Just imagine that the whole time the doctors were trying to bring me back to life my mom and dad had no idea what’s happening, no one told them anything. After my rebirth they connected me to all sorts of machines and finally showed me to my mom in the incubator. I barely even had time to look at her and before I knew it they loaded me into an ambulance and drove me to the newborn ICU in Olomouc. There my body was cooled down for 72 hours to prevent more damage to my brain. After that they slowly started warming me up and waited for what’s gonna happen next. I was connected to the breathing machine for a long time and fed me through a tube directly into my stomach. My mom was pumping the milk for me and was trying to breastfeed me when it was possible. But when you’re born without any reflexes whatsoever it’s not an easy task at all. However, I did it! I learned it together with my mom who never gives up. I was breastfed for 6 months. From the beginning, the doctors did not give me many chances and informed my parents that I might not even survive the transfer to Olomouc and if I actually do, the crucial part is going to be the warming up after 3 days and detaching from the breathing machine. They also learned from the neurologist that I will probably never move and never smile. But look! I already did all of that despite all the prognosis and it all actually happened in my first six weeks of life. I told myself now that I survived I would fight! In addition, I was born to parents who train with me, look for ways to help me, and most importantly, fight, just like me!

Moje diagnóza zní Spastická kvadruparéza, což je nejtěžší forma dětské mozkové obrny. Víte, co to znamená? To znamená, že kvůli nedostatku kyslíku v mozku, když jsem se narodil, mám poškozené obě mozkové hemisféry, a proto zatím nedokážu pořádně ovládat ani ruce ani nohy. Jsem odkázán plně na pomoc ostatních. A ještě dlouho na pomoc ostatních odkázán budu. Moje vyhlídky do budoucna podle lékařů nejsou moc dobré, mé pokroky jsou velmi pomalé, ale důležité je, že nějaké jsou. Například už se sám dokážu otočit na bříško i na záda, ale byla to fuška se to naučit. 4× denně semnou mamka cvičí Vojtovu metodu, dojíždíme na rehabilitace. Rodiče věří, že mě jednou na nohy postaví a víte co? Já tomu věřím taky, moc rád bych se totiž proběhl s bráškou Tomíkem, nebo si s ním zahrál fotbal.

My diagnosis is Spastic Quadriparesis – the most severe form of cerebral palsy. Do you know what that means? That means that due to the lack of oxygen in the brain when I was born both hemispheres of my brain are damaged and that’s why I cannot control my arms or legs properly. I depend entirely on the help of others and I will be dependent for a long time to come. My prospects for the future according to the doctors are not very good, my progress is very slow but the important thing is that there is progress! For example, I can now turn on my stomach and back but it was so hard and tricky to learn. My mom practices Vojta's method with me 4 times a day. We commute to rehabilitation. My parents believe that they will get me on my feet one day and guess what? I believe that too because I would really like to run with my brother Tomík or play football with him.

A na co tedy rodiče vybírají peníze? Některé vyšetření a hlavně rehabilitace, které mi pomáhají, bohužel neplatí pojišťovna. A já je moc potřebuju, cítím se po nich lépe a hlavně dělám pokroky. Bez Vaší pomoci si je ale rodiče nemohou dovolit. Pro představu, dva týdny intenzivních rehabilitací na Slovensku stojí 90.000,-. Nebo speciální kočárek, ve kterém se mi dobře sedí, stojí 75 000,- a pojišťovna mi na ně přispěje necelou půlku. Ale hlavně, bych si přál, aby mě rodiče měli v čem na ty rehabilitace vozit, naše staré autíčko sice ještě jezdí, ale už nás několikrát vypeklo a prostě přestalo jezdit. No a ten můj speciální kočárek zabere půlku kufru, takže už se nám tam nic moc navíc nevejde a já bych potřeboval, aby mi rodiče mohli na rehabilitační pobyty brát i speciální jídelní židličku.

So what exactly are my parents trying to raise money for? Some of the examinations and especially rehabilitation are not covered by the insurance. But I need them so much, I feel better after and most of all I’m making progress thanks to them. Without your help my parents can’t afford it. To give you an idea, two weeks of intensive rehabilitation in Slovakia costs 90,000czk or a special stroller that’s very comfortable for me costs another 75,000czk and  the insurance only covers not even half of it. But most of all I wish for my parents to be able to drive me to rehabilitation. Our old car is still running but it already broke down a couple times and simply stopped driving. And that special stroller fills up half of the boot already and I’d love it if my parents were able to take my special dining chair with us to the rehabilitation stays as well. 

Korunka ke korunce, to určitě znáte… moc vám děkuji za všechny dary i za milá slova, které mi vzkazujete, maminka mi je všechny přečetla. Věřte, že svůj úsměv budu rozdávat dál a pokaždé, když pojedu novým autíčkem, si na vás všechny vzpomenu, tak pozor, až budete škytat ;)

Mé zážitky a pokroky můžete sledovat na instagramu @krystufkova.cesta, kam maminka pravidelně přidává fotky i videa.

Váš Kryštůfek Králík s rodinou

Thank you very much for even the smallest gifts and kind words, my mom reads them all to me. I’ll keep spreading joy everywhere I go and everytime I drive in our new car I’ll be thinking about all of you who made it possible.

You can follow my story, experiences and progress on Instagram @krystufkova.cesta

Yours Kryštůfek Králík and family

Na co konkrétně budou peníze z této sbírky použity?

Tuto sbírku zakládáme především na auto kvůli dojíždění na rehabilitace, ale zároveň bychom potřebovali vybrat i nějaké finance na rehabilitace na které dojíždíme a které jsou pro nás finančně nedostupné. Jeden 14denní pobyt v neurocentru Axis nás od ledna bude stát i s ubytováním 90 tisíc, tam bychom chtěli příští rok jet 2× nebo 3×. Párkrát do roka jezdíme na intenzivní cvičení do Arcady v Hranicích kam dojíždíme. Dále absolvujeme hipoterapii, jezdíme na plavecké pobyty. Dojíždíme také na cvičení, které máme 2 hodiny cesty od domu 1×-2× týdně. 

Ať už se vybere méně nebo více peněz tak i tak budou investované do nového auta a rehabilitací, ubytování které bude nutné při rehabilitacích a pohonných hmot. 

Z předešlé sbírky kterou jsme měli před rokem a půl už nejsou téměř žádné peníze. Takže začíná zase období kdy neděláme nic jiného než přemýšlíme a vymýšlíme kde seženeme potřebné finance. Náš největší nepřítel. 

Jsme vděční za každý dar, každou jedinou korunu, za každé sdílení a označování naší sbírky. 

Moc děkují táta, máma, Tomik a Kryštůfek.