Představení sbírky
Jmenuju se Veronika Chabičovská, dětství a pubertu jsem prožila ve strachu, bezmoci a bolesti, to mě přivedlo na psychiatrii. Mám za sebou několik hospitalizací, boj s anorexií, už mnohokrát jsem to chtěla vzdát. Na jaře jsem si pořídila pejska, do života mi vstoupila naděje, že všechno může být jinak, pak se to ale zvrtlo a opět jsem skončila na dně, ale už to tak nechci! Chci bojovat! Chci žít!
Komu pomůžeme?
O své černé minulosti jsem veřejně nikdy nepsala. Nikomu jsem se nesvěřila, jen svojí terapeutce. Pokud se mně zeptá kdokoli jiný, můj příběh je: Měla jsem velmi těžké dětství. Je to ale ve skutečnosti vše nepopsatelné, odporné, neumím najít žádná slova, která by to úplně vystihla.
Nedokážu o tom říct víc, je to pryč, ale každý den žiju život ovlivněný strachem, bezmocí a bolestí.
V pubertě jsem začala trpět mentální anorexií, i přes velké potíže v oblasti psychického zdraví a také toho fyzického jsem vystudovala střední školu. Potýkala jsem se s anorexií, sebepoškozováním a depresivními propady. Časté myšlenky na sebevraždu a kritický stav mě několikrát přivedly na psychiatrii, což bylo velké utrpení. Dlouhodobě využívám terapii i léčbu u ambulantního psychiatra, stav se ale nijak nemění, nejsem schopná chodit do práce, nemám žádné vztahy a podporující okolí. Nejsem schopna partnerského vztahu. Můj zdravotní stav je jak na houpačce, někdy jsou dny lepší někdy tak hrozné, že už nemůžu dál. Anorexie mě užírá, a když číslo na váze neklesá, přivádí mě to do dalšího kola šílenství…
Na jaře jsem si pořídila pejska Medíka, čekal na mě v útulku, zlomená psí dušička si našla stejně zlomenou lidskou duši. Medíka jsem musela zachránit. Také prožil špatné věci… ubližovali mu. Bojujeme spolu. Také má následky. A hodně mě připomíná mě. Je to můj parťák. Můj smysl života. Chci pro něj jen to nejlepší. Bez něj bych už to nezvládla. Zachránil mě a já jeho. Začala jsem vidět ve svém životě smysl, ale začala jsem narážet na různé překážky. Jen co jsem se rozhodla, že „Budu žít!“ jsem se začala propadat hloub a hloub.
Vlivem dlouhodobé samoty a pocitu prázdnoty se u mě rozvinul problém s nakupováním, nedokážu říct, za co jsem utrácela, ale s mým příjmem invalidního důchodu to nebylo nic velkého ani cenného, pár kousků oblečení, hračky a pelíšek pro Medíka a dluhy na sebe nenechaly dlouho čekat. Několik měsíců jsem si nebyla schopná přiznat, že mám nějaký problém a že se mi situace vymkla z kontroly, i když mi byla nabídnuta podpora s možností insolvence, odmítla jsem ji. Přece si to nezasloužím! Po několika dalších týdnech, kdy se nároky na splátky zvyšovaly, jsem si uvědomila, že to nezvládnu, potřebuju pomoc!
Pustila jsem se tedy do boje, začala jsem s malými porcemi jídla, abych zvládla venčit Medíka, který stále roste a já už ho ani neunesu, někdy nemám ani energii jít s ním do parku. Ale musím, snažím se jíst, i když tělo mi přestává jídlo přijímat, chytají mě křeče, ale musím!
V dluhové poradně mě ujistili, že je insolvence jen formalita, určitě jsem člověk, který o ni může požádat… musela jsem doložit mnoho papírů a čekat, čekat… Doporučili mi nechat si invalidní důchod vyplácet na poštu, protože si banka začala strhávat splátky v různých výškách z mého účtu bez mého vědomí, čtyři dny před Vánocemi mi strhli takovou částku, že mi zůstalo jen na nájem… celý měsíc přede mnou.
Insolvenci mi zamítli, ale požádáme znovu… nemám sílu!
Jsem ale rozhodnutá žít, snažím se jíst, i když si nemůžu moc jídla dovolit, sehnala jsme si brigádu, uklízím, ale nemám sílu!
Ale mám Medíka a mám naději!
