Pre našu jemnôstku Terezku

Ahoj, jmenuji se Terezka a je mi 13 měsíců. Přestože neumím psát ani číst, chtěla bych prostřednictvím rodičů říct svůj příběh.
Na začátku letošního roku jsem se nakazila chřipkou a začalo se mi špatně dýchat. To co vypadalo jako nevinný kašel, přerostlo do několika měsíční hospitalizace v nemocnici. 

Narodila jsem se mamince spolu s mojí sestřičkou Emmou o měsíc dříve. (Áno pocházím z dvojčátek ♥️♥️) 

Při samém začátku vypadalo, že budeme obě prospívat a zdravě růst. Bohužel, pro mě bylo vše těžší a nevyvíjela jsem se stejně jako sestřička. Mamka s taťkou se mnou docházeli každý týden na rehabilitace a snažila jsem se vše dohnat. Nebylo to lehké, ale už tehdy jsem byla velká bojovnice. 

Na začátku roku v čase hospitalizace v nemocnici lékaři zjistili, že mám mnoho vrozených vad. Krom jiného mám srdíčko málinko posunutý doprava, ale v tak malom tělíčku to znamená mnoho, tlačí na průdušky, které se nemohli vyvíjet normálně, ale jsou zúžené a při nemoci za zúží ještě více. Proto je pro mě každá nemoc velké riziko. Nebýt chřipky nic z toho by jsme nevěděli. Já jsem se ale nevzdávala a bojovala. Musela jsem na operaci, kde se to snažili napravit, ale pořád se po pár dnech průdušky zase stáhli a já nemohla dýchat.

Bohužel z častých endoskopických vyšetření se objevil problém i na plíci, a hrozilo že o ní přijdu. Lékaři museli můj zdravotní stav konzultovat v zahraničí, kde nám dali možnost, speciální operace průdušek, která se tady v České republice ještě nedělala. Naštěstí mám skvělé a šikovné lékaře, které mi chtěli pomoc a pustili se do toho i s rizikem. Díky ním se teď už můžu zotavovat na standardním pokoji spolu s maminkou. Čeká mě ještě hodně rehabilitací, musím se naučit znovu papat i správně pohybovat. Ale už teď mi je každým dnem lépe a na všechny kolem se pořád usmívám. Maminka mi od narození říká, že jsem její jemnústka, ale co se začali tyhle trable, dokola poslouchám, že jsem největší hrdinka co zná. 

Zatímco já jsem s maminkou bojovala v nemocnici, táta “bojoval” doma se ségrami, Emmou a Eliškou.

Jelikož nemohl do práce, naše finanční situace se hodně zhoršila. Ze dne na den nebylo na nájem, jídlo, a v čase, když já jsem doslova bojovala o život, maminka s tátou museli počítat každou korunu. Proto by peníze ze sbírky, mamka s taťkou využili hlavně na placení běžných životních nákladů jako je nájem, či potraviny. A v neposlední řadě, by mně a Emmě koupili plíny a mlíčko. Tak by se rodiče mohli naplno soustředit a věnovat mně, abych mohla co nejdříve dovádět se ségrama.