Dne 23. 3. 2025, kolem 11:30, mi zazvonil telefon. „Verčo, přijedeš, prosím? Hoříme…“
V tu chvíli mi hlavou prolétlo jediné – jsou všichni v pořádku? Na druhé straně bylo ticho. Připadalo mi to jako věčnost. Pak už šlo všechno strašně rychle. Zabalili jsme děti, odvezli je k druhé babičce a vyrazili za našima.
Když jsme přijeli, oheň už byl pod kontrolou, ale z trosek se stále kouřilo. Na louce před zahradou seděla moje sestra, celá uplakaná, s kočkou v náručí. Mezi slzami mi řekla: „Nevím, jestli tam Nela zůstala…“
Nela byla kočka našich rodičů, domácí i venkovní. Někdo říkal, že vběhla dovnitř, jiný zase, že ne. Prý ji někdo slyšel mňoukat – snad to bylo jen zdání v té vypjaté situaci. Hasiči nic nenašli, ale bojíme se, že z ní nic nezbylo. Teď jen doufáme, že tam opravdu nebyla a že se objeví zpátky na zahradě.
Nejhorší bylo vidět tátu, jak stojí před svou chatou, kterou deset let budoval. Nemohl nic dělat, jen se dívat. Měl takovou radost z nových schodů – nevydržely ani týden.
Naši přišli úplně o všechno. Na chatě bydleli, takže teď musí řešit nový podnájem. Co nezničil oheň, dodělala voda. Čeká je demolice a spousta starostí. Táta by si tam časem přál postavit něco malého, ale jen na rekreaci, protože na nové bydlení už nemá sílu.
Ale i na každém zlém se dá najít něco dobrého… Jsem vděčná, že zrovna ten den byli rodiče venku, ořezávali stromy a nebyli uvnitř. Jsem ráda, že jsem byla s holkama doma, a ne u nich – protože na zahradě trávíme opravdu spoustu času. Už mi hlavou bleskly i ty nejhorší scénáře, jak bych hlavně zachránila děti… Až zpětně si člověk uvědomí, jaké měl vlastně štěstí.
