Ahoj.

V sobotu ve 4h ráno to byl měsíc, co jsem se přišel nechat zachránit. A za ten měsíc jsem toho dokázal hrozně moc. Vypudil jsem škrkavky a giardie. Měsíc jsem naprosto bez problémů papal léky. Nevědomky jsem donutil mámu přestavět chodbu v pokojíček. Naučil jsem se cestovat autem k lékaři bez mňouknutí. Jsem po úspěšné operaci a kus kovu v nožičce mi vůbec nedělá starosti. Krásně baštím a piju. Přibral jsem už skoro celý kilo. Poctivě odpočívám. Dokážu si už zahrabat hovňouse, protože mě obě přední nožičky poslouchají.

Dokážu dokonce i zlobit. To teda říká máma. Jenže ten obvaz po posledním převazu spadnul opravdu sám. Byl málo utaženej. Vždyť jsem zodpovědně čekal na mámu, až mi to spraví .

A víte co jsem ještě dokázal? Založil jsem si sbírku, kde jsem prosil o pomoc s úhradou mojí léčby. Ano, to se taky povedlo. Jenomže tohle jsem nedokázal já. Tohle jste dokázali VY všichni, vy všichni přátelé, kterým na mě záleží. Dokázali jste ukrojit ze svého a podat pomocnou ruku. S Vámi je tahle cesta o hodně jednodušší.

Za tohle Vám nepřestanu být vděčný. Vděčný za to, jak jste mi pomohli byť třeba jen tím, že na mě myslíte .

Čau, Váš Theodor.

Ahoj. Ležím tady s mámou a ona má zase slzy v očích. Vypráví mi, jak zlí lidé existují. To jsou ti, co mi ublížili. Ale také vypráví, že existují lidé výjimeční, dobrosrdeční a plní lásky. A to jste VY!

Vy všichni, kteří jste mi během tak krátké chvíle dokázaly zaslat tolik penízek na mou léčbu. Jako jsem sice chlap, ale i já jsem dojmutý. Dokázali jste ukrojit ze svého jen proto, aby jste mi pomohli. Na ty zlé lidi už jsem dávno díky Vám všem zapomněl.

Zbudou mi penízky jak na předoperační léčbu, tak na samotnou operaci a na léčbu, co mě ještě čeká. Nevím jestli Vám to budu někdy moct dostatečně oplatit.

Vím jen, že Vám můžu slíbit, že budu ten nejhodnější pacient na světě. Budu baštit léky, hodně papat, pít a spinkat. A taky si budu už jen užívat dalšího života.

A celá rodina slibuje, že mě bude navěky milovat a starat se o mě

Ještě jednou mockrát děkujeme, jste opravdu neuvěřitelní 

Ahoj, tak jsem konečně zase doma. Já Vám mám zážitků, to Vám musím povyprávět. Víte co se stalo v pondělí? V pondělí mě moji rodičové a miminem odvezli k panu doktorovi. Toho jsem ještě neznal. Celou cestu jsem prospal, takže ani nevím, jak jsme jeli daleko. Pan doktor si mě prohlédnul, řekl že jsem pěknej kluk a na něčem se s rodičema domlouvali. No a pak si představte, nechali mě tam! Mamka mi dala pusu a slíbila, že si pro mě zase přijede. Věřil jsem jí. Prošel jsem tam nějakým vyšetřením a docela jsem to tam prospal. V úterý ráno mě vzbudili s tím, že prej jdeme na to. A pak jsem zase usnul.

Odpoledne najednou slyším ten známý hlas. Opravdu si pro mě přijeli. Měl jsem takovou radost, že jsem vylezl hned z boudičky a šel se mazlit. Zaslechl jsem něco jako, že jsem byl moc hodný po celou dobu a pak taky, že to pan doktor nemohl udělat tak, jak si plánoval. Že tam nemohl dát ty připravené implantáty, ale nějaký hřeby nebo co, které mi lezou z nožičky. Ale asi mi to nijak nevadí. Prej kdybych přišel dřív… no to se jim řekne, když to asi nešlo, že jo? Že už to je prej starší zranění a prorostlý nervama, tak se to nemohlo nijak jinak opravovat. Jenže já přece vím, že žádné KDYBY neexistuje a máma říká, že to dopadlo všechno moc dobře. Tak to vím přece taky, když jsem tak chytrej kluk, že jo?

Teď už jsem doma. Ve svým pelíšku, který mám tak rád. Proběhly tady nějaké úpravy, konečně mám modrou klučičí dečku a zase mi sebrali křeslo. Musím být opatrný a nesmím skákat, víte. Jinak jsem měl hrozný hlad a žízeň a až to dopíšu, půjdu spinkat. Jsem z toho celý unavený. Brzy se Vám zase ozvu, Váš Theodor.