Postavili jste Theodora po střelné ráně zpátky na čtyři

Ahoj. Jmenuji se Theodor. Mám kulku v levé přední nožičce a kost rozstřelenou na milion kousků. Prý by šla dát dohromady časově i finančně náročnou operací. Během svého krátkého života už jsem poznal lidi moc zlé, kteří mi ublížili, ale také ty, kteří mi chtějí pomoci. Už jsem v dobrých rukách, bez Vaší pomoci to však bude pro moje nové rodiče složitější.

Pomůžete mi, zrzavému kocourkovi, který dostal jméno Theodor. A kdo mě ještě neznáte, rád se Vám představím. První roky svého života jsem se pravděpodobně někde potuloval a hledal po nocích něco k snědku. Už si to moc nepamatuju. Přes den se totiž hrozně bojím. Jednoho večera jsem došel na jednu zahradu s terasou, kde byli nějací lidé. Začali se mnou mluvit, dali mi jídlo a pití a dokonce mě pohladili. Ale byl jsem opatrný. Pár večerů jsem tohle místo navštěvoval a docela rychle si mě tam zamilovali.

Teď už vím, že mi dokonce ten osudný večer připravili jednu místnost u nich doma, aby se tam o mě postarali. Já ale nepřišel. Chtěl jsem, ale nešlo to. Stalo se totiž něco, co bych fakt nikomu nepřál. Po cestě k těm hodným lidem se najednou ozvala rána a já cítil strašnou bolest v přední levé nožičce. Tam z boku jak je srdíčko, víte? Jenomže jsem strašně statečný kocourek a celých 14 dní jsem se dával dohromady. Hned jak to jen trochu šlo, vydal jsem se zpátky na tu zmiňovanou zahradu s terasou. Lehl jsem si na koberec a čekal. Najednou se v noci dveře otevřeli a na paní bylo znát, že mě hrozně ráda vidí. Sice nechápu, proč plakala, ale prý tam na mě čekali každou noc. Zvednul jsem se a paní bylo hned všechno jasné. Šel jsem totiž po třech. Viděla hned, že mám zranění, kvůli kterému jsem nemohl přijít dříve. Vzali mě okamžitě s pánem v noci domů, rychle mi tam znovu připravili tu místnost a tím jsme se vydali na společnou cestu. 

Druhý den mě hned vzali k lékaři, kde viděli tu spoušť, co mám v nožičce. Střelná rána, stará asi 14 dní. Vždyť jsem jim říkal, že jsem tu noc přijít nemohl.

Už mě to v té chvíli nebolelo, ale používat nožičku nemůžu. Dostal jsem spoustu léků na parazity, antibiotika a další ty věci, aby mi bylo líp. Musím být pořád v jiné místnosti, protože prý doma mají další kočičky, tak abych je nenakazil. A taky tam na mě prý čeká člověčí miminko. Už se tam docela těším, ale teď mě čeká velice náročná operace, která by mi pomohla postavit se zpátky na všechny čtyři tlapky. A ti lidé už to nejsou jen lidé. Je to moje nová maminka a tatínek, moje nová rodina, u které už prý navěky zůstanu. A já Vás teď  moc prosím. Pomůžete s úhradou této složité operace mým novým rodičům? Byl bych za to opravdu moc moc rád. Děkuju Vám všem hodným lidem, protože teď už vím, že existujete.