Zpátky na nohy: Pomozte Pavlovi znovu žít po pádu ze střechy

Ahoj, jmenuju se Pavel a je mi 22 let. Minulý rok se mně i mé rodině obrátil život vzhůru nohama. Bylo to 10.května 2023, kdy jsem šel jako každé ráno do práce. Pracoval jsem jako pokrývač. Bohužel toho dne se mi střecha stala osudnou.

Nešťastnou náhodou jsem spadl z několika metrů na beton přímo na hlavu. Okamžitě jsem upadnul do bezvědomí a musel jsem být transportován vrtulníkem na JIP na neurologii. Lékaři zjistili, že kromě několikačetných poranění hlavy jsem měl na těle pouze zlomenou lopatku. Musel jsem jít okamžitě na sál na několikahodinovou operaci. Po pár hodinách jsem musel podstoupit operaci druhou. Mé rodině řekli, že jsem v ohrožení života a ve velmi vážném stavu. Já jsem ale chtěl dál žít a být tady se svou přítelkyní a rodinou. Operace jsem zvládnul a začal jsem dokonce během pár dnů zase sám dýchat. Ale nacházel jsem se v kómatu. 

Po dvou týdnech na JIP jsem byl převezen do jiné nemocnice na oddělení OCHRIP. Můj stav zůstával stále stejný. Až po čtyřech měsících jsem se začal pomalu probouzet z kómatu. Začal jsem mít pohyby v pravé ruce, noze a začal jsem se usmívat. Během podzimu roku 2023 jsem dokázal větší a větší pohyby a můj stav se pomalu, ale jistě zlepšoval. Stále jsem ale nemluvil, potravu ústy jsem přijímal opravdu jen velmi málo a musel jsem mít PEG. Byl jsem neustále připoutaný na lůžko.

Od prosince 2023 se ale začaly dít velké změny a začal jsem pomalu hýbat i levou nohou. To byl pro mou rodinu ten nejkrásnější vánoční dárek. Od ledna tohoto roku jsem začal rehabilitovat na motomedu a byla mi vyndána tracheostomie. V únoru ale přišel ten největší zlom – po několika měsících jsem promluvil. Rodina zjistila, že mám zachované logické myšlení, chápání i porozumnění. Mluvil jsem ale potichu a nesrozumitelně. Čím více jsem ale mluvil, tím lepší to bylo. Rodina viděla, že bych potřeboval intenzivní rehabilitace, proto jsem byl od dubna přijat na čtyři měsíce do RÚ Hrabyně. Každý den jsem cvičil a posouval se dál. Udělal jsem tam obrovský kus práce. 

Od začátku srpna jsem již doma se svou rodinou.
I když mi zatím stále funguje jen jedna ruka, tak se dokážu sám najíst, obléct tričko, vyčistit zuby a s pomocí udělám i pár kroků. Každý den jdu kupředu a snažím se co nejvíce vrátit zpět do běžného života, jelikož jsem nyní závislý na neustálé péči ostatních. Chtěl bych opět začít chodit, být samostatný a užívat si veškerých radostí, které život nabízí. Momentálně absolvuji svůj první intenzivní měsíc cvičení v neurotehabilitační klinice Axon. Jedná se o soukromou kliniku a rehabilitace je velmi nákladná. Výdajů, které jsou spojeny s mým úrazem a jeho léčbou je opravdu spousta a není v silách rodiny vše zafinancovat.