Pomohli jste Nikovi v boji se SRMOU

Jmenuji se Niko a jsem dvouroční VESPR – neboli vesnické překvapení, a to do slova. Když jsem byl ještě malé štěňátko, zachránili mě i s maminkou a sourozenci z osady, kde byla špína a moc jsem se tam bál. Od té doby jsem s novými páníčky, kteří se o mě starají, jak nejlépe dokážou. 

Mimo to, že jsem obrovský talent na všemožné povely, mám bohužel talent i na vybírání vzácných nemocí, a to konkrétně na nemoc s názvem SRMA (steroid-responzivní meningitis-arteritis). Pan doktor říkal, že je to zánětlivé onemocnění postihující cévy v oblasti míchy, pravděpodobně neurologického původu, postihující především štěňátka.

V lednu 2022 jsem se z veselého štěňátka proměnil v téměř nehybného pejska. V tu dobu jsme ještě neměli tušení, o co jde, takže jsem celý měsíc musel chodit za paní doktorkou. Měl jsem vysoké horečky, hýbal jsem se velmi pomalu, nic jsem nejedl a ani jsem nezvládl pít. Později to bylo ještě horší a už jsem se nemohl ani postavit. Byl jsem na sonu, rentgenu a brali mi i krev, ale nic mi nenašli. Vyvrcholilo to hospitalizací na veterině, kdy už mě při životě držely jen nějaký hadičky. No nevím, co to do mě dali, ale od té doby se k paní veterinářce vždycky moc těším.

Po dlouhém pátraní na to páničci konečně kápli u speciálního doktora v Brně, kde se věnují případům, jako jsem já. Představte si, že mi vyholili hlavu a pak jsem najednou spinkal! V tom se mi vkradli do mozečku a odebrali nějaký vzorek. Říkali tomu odběr z mozkomíšního moku, fuj. Bylo to jasný, je to SRMA. Ne srnka, která běhá po lese, jak jsem si nejdřív myslel, ale vzácná nemoc, která nemá jasnou příčinu a ani léčbu.

Léky, které jsem dostal, mi vůbec nedělaly dobře. Prý to vypíná imunitu, a tak jsem rovnou chytil několik dalších nemocí a můj pořadník se mi začal plnit prášky. No vypadal jsem jako psí důchodce. Všechno mě to hrozně znervózňovalo, že už mě nebavilo si s nikým hrát ani se mazlit. Moc jsem se snažil, ale nedařilo se mi to, protože jsem začal prožívat ošklivé záchvaty. Nevěděl jsem, co se kolem mě děje, jen jsem cvakal v křečích zubama a kňučel. Doktoři si se mnou nevěděli rady a cpali do mě různé dobroty. Prý v nich byly další prášky, ale to je mi fuk… Hlavně že to bylo dobrý! Nikdo doteď neví, čím to je.

Páníčci byli hodní a koupili mi vyvýšené misky a postroj na míru, aby mě to na tu moji bolavou krční páteř tak netlačilo.

Postupně mi začalo být líp a moje pravidelné odměny se začaly zmenšovat, protože už jich prý tolik nepotřebuju. Dokonce jsem se přestával bát psích kámošů a delších procházek!

V srpnu měli páníčci velkou radost, protože už jsem nemusel dostávat žádné tabletky. Bohužel jim radost překazilo škaredé září, kdy se mi vrátily horečky, třes, strnulost, přestal jsem zase jíst a pít. Prý relaps. Nevím, co to je, ale je to u té SRMY docela běžný.

Takže znovu. Neměl jsem náladu si s nikým hrát a měl jsem ze všeho strach. Začal jsem mít zase záchvaty a k tomu mě i strašně bolelo bříško.

Chtěl jsem těm svým lidským rodičům udělat radost, tak jsem se obrovsky snažil a zabralo to! Bylo mi líp! Aspoň na chvilku…

Na zimu jsem ten divný účes dostal znova. Vyholili mi hlavičku, pospinkal jsem si a dle odběru se to fakt vrátilo. A představte si, to nebylo všechno, dali mě ještě do takové velké mašiny, která mi tu hlavičku nafotila, magnetická rezonance tomu říkali. Prý mám mozek obalený v takovém divném obláčku.

Deprese, záchvaty, zažívací problémy… Fakt jsem to nechtěl podstoupit znovu. Snažil jsem se a trvalo mi to. Dost jsem při tom zhubnul, z původních 20 kg jsem se dostal na 16 kg. Nevím, jestli moje hlava byla zavařená z toho množství informací nebo z těch vysokých teplot, ale musel jsem furt přivírat očka a odpočívat. Postupně jsem bral míň a míň prášků.

Ta moje váha byla ale fakt nic moc, tak mi lidská máma domluvila takového fajn pána, který řešil, co mám papat a v jakém množství. Docela mi dopřával, a tak ho mám moc rád!

Když jsem 1. března slavil svoje druhé narozeniny, tak se mi splnilo to největší přání, a to, aby moji páníčci byli šťastní. A povedlo se! Léky jsem zase přestal brát a bylo nám dobře. Radost mi vydržela zhruba dva týdny, než se mi zase vrátila ta horečka a nechuť ke všemu, a to i k mému oblíbenému jídlu.

Lidská máma z toho zase šílela a obvolávala všechny doktory. Prý mě má na starosti ten nejlepší doktor na psí hlavičky v ČR a že se nemám bát, ale já jsem z toho už fakt unavenej, protože to vypadá, že je to tu celé od začátku a já se toho nikdy nezbavím.

Jelikož se mi to už 3× vrátilo, tak penízky půjdou na náklady spojené s léčbou, takže na doktory, spoustu léků a když něco zbyde, tak bych se rád znovu socializoval na cvičišti, abych se všeho tak nebál. A třeba zbyde i na granulky! 

Předem všem moc děkujeme za jakoukoliv pomoc!

Niko a jeho rodina

RÁDI BYCHOM I TOUTO CESTOU ROZŠÍŘILI POVĚDOMÍ O TÉTO DIAGNOSTICE. V PŘÍPADĚ POTŘEBY ČI PŘEDÁNÍ ZKUŠENOSTÍ NÁS NEVÁHEJTE KONTAKTOVAT.