Když jsem se narodila, tři měsíce před plánovaným termínem, byla mi diagnostikována dětská mozková obrna. Kvůli té tak žádné skutečné kroky dělat nemůžu. Pohybuju se na invalidním vozíku a to, kolik času musím celý život trávit vsedě, mi v období rychlého růstu zničilo páteř.
Těžká skolióza po celé délce páteře, která mi způsobovala téměř nepřetržitou bolest, vedla k tomu, že jsem před pár měsíci musela podstoupit náročnou operaci. Ta sice srovnala křivku zad a zmírnila bolesti, ale desítky šroubů v mé páteři způsobily i pár ne až tak příjemných změn.
Vyrostla jsem a proto potřebuju nový vozík. Ten, který používám posledních šest let, se stal po operaci, která vedla k natažení páteře o zhruba deset centimetrů, téměř nepoužitelným, a v tuhle chvíli se na něm nejsem schopná pohybovat ani v místnosti, natož pak venku, kde bych k získání trochy volnosti potřebovala ještě alespoň přídavný elektrický pohon.
Také se mi zpevnilo tělo a to až tak, že naložit mě do našeho starého auta, které navíc pomalu dosluhuje, se stalo téměř nadlidským úkolem. Nejsem už malé dítě a moje máma, která se o mě jako samoživitelka stará, má své vlastní zdravotní problémy, a tak, abych se vůbec dostala do školy, kam musím denně dojíždět, potřebuju nové auto se speciálním vysouvacím sedadlem.
