Představení sbírky
Jmenuju se Jan Horejš, je mi 19 let. Jsem kluk ze Šumavy. Vyrostl jsem obklopený lesy, přírodou a svobodou, kterou nabízí. Od dětství pro mě nebylo nic lepšího než vyrazit ven, stavět skrýše mezi stromy, sbírat houby, lézt po větvích. Jak jsem rostl, začal jsem si víc uvědomovat, jak vzácná je šumavská příroda, a snažil jsem se pomáhat s obnovou místních lesů. Chtěl jsem, aby tu byly i pro další generace, stejně jako tady byly pro mě.
Proto jsem se rozhodl studovat Střední lesnickou školu v Písku. Ve třetím ročníku už jsem odpočítával měsíce do získání výučního listu, těšil se na to, až skončím školu a začnu se naplno věnovat práci, která mě naplňovala.
Jenže pak přišel 21. březen 2024. Den, který všechno změnil.
Paradoxně se to stalo v mé milované přírodě. Jedna malá nepozornost, pád stromu, když jsem pomáhal při práci v lese… a můj život se obrátil naruby. Probudil jsem se do reality, ve které nemůžu chodit.
V těch chvílích mi byla oporou moje rodina a taky přítelkyně Anetka. Zůstala při mě, pomáhá mi s menšími i většími problémy, které po nehodě přišly, a dělá pro mě všechno, co je v jejích silách. I díky ní jsem se po dlouhých měsících v nemocnicích konečně vrátil domů, zpátky na Šumavu. A i když už se v lese nemůžu hýbat tak jako dřív, nevzdal jsem se. Chci znovu žít naplno, vrátit se k aktivnímu životu. Jen tentokrát na kolech místo nohou.
Komu pomůžeme?
Naše rodina žije na Šumavě, v domě pod lesem, obklopena nádhernou přírodou. Pro většinu lidí by to bylo ideální místo k životu, pro mě je ale teď plné překážek, které mi každý den komplikují i ty nejzákladnější věci.
Už jen cesta od auta ke vchodu je pro mě obrovskou výzvou. Strmý svah k domu, kamínky, bláto po dešti nebo sníh. Stačí jediná nerovnost a riskuju, že z vozíku spadnu. Každý krok, který by pro člověka bez hendikepu byl samozřejmý, pro mě najednou znamená boj o stabilitu.
Dalším problémem jsou schody u vstupu do domu. Dřív nebylo potřeba přemýšlet nad bezbariérovým řešením, a tak je pro mě každý návrat domů složitý. Mám sice vybudovaný provizorní nájezd nad domem, ale dostat se k němu v zimě nebo po dešti je prakticky nemožné.
Uvnitř se pak potýkám s další překážkou – cestou do svého pokoje. Nachází se v patře, a protože dispozice domu neumožňují přesun do přízemí, nezbývá mi než se každé ráno sunout dolů po schodech po zádech a vozík za sebou táhnout. Večer mě pak mamka nebo taťka tahají zpět nahoru. Nikdy jsem nebyl zvyklý být na druhých tolik závislý. Vždycky jsem byl samostatný, a právě tuhle samostatnost bych si přál získat zpět.
Další věc, která mi chybí, je rybaření. Byla to moje vášeň. Nedaleko domu jsem si dokonce vybudoval malý rybníček, kde se starám o několik druhů ryb. Bohužel je ale v kopci a cesta k němu je často rozbahněná, což znamená, že se k němu teď sám už vůbec nedostanu.
Věřím, že díky vaší pomoci se můžu alespoň částečně vrátit k normálnímu životu. K tomu, který jsem miloval.
