Emička když se narodila, byla to nejkrásnější miminko v porodnici. Těšily jsme se z toho, že nám nastane nová etapa života, to jsme ale neměli ani tušení, že osud to s námi zamýšlí úplně jinak.
Ve svých šesti měsící byla svou obvodní lékařkou poslána na rehabilitace a k neuroložce, protože stále nezvedala hlavičku. Na rehabilitacích jsme začali cvičit s Emou vojtovou metodu. Paní neuroložkou byla poslána na rentgen hlavy kde se objevila malá cysta, která údajně nic neznamenala. Vojtovu metodu jsme cvičily 4 měsíce a od té doby Emička udělala nějaké pokroky. Začala chodit a přišla na řadu i první slova.
Zlom nastal v roce a půl kdy své dovednosti začala „zapomínat“ nastala úplná regrese řeči, nereagovala na své jméno a oční kontakt byl minimální. Následovalo kolečko vyšetření u psychologa, psychiatra, foniatra a neurologa. Všichni se shodli na tom , že laicky řečeno Emička potřebuje čas a doporučily nám aby začala navštěvovat speciální školku.
V září roku 2021 byla přijata do denního stacionáře. K našemu překvapení se tam velice dobře adaptovala a začala dělat pokroky. Na začátku roku 2022 Emička chytla ekzem a ve stacionáři měla nekontrolovatelný záchvat. Najednou nesnesla na sobě oblečení a záchvaty se každým dnem stupňovali a byli horší a horší. Házela sebou o zem, bila se. Při pokusu ji uklidnit to bylo ještě horší. Mlčky a zoufalí jsme jen přihlížely na to aby si neublížila. Po tomto „zážitku“ jsme kontaktovali neuroložku, která nás poslala na magnetickou rezonanci kde se zjistilo poškození mozku.
Od tohoto zjištění další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.
V říjnu roku 2023 začala být ve stacionáři agresivní ke svým vrstevníkům a doma i ke své sestře. Nechápali jsme co se stalo, protože nikdy se nic neděje bezdůvodně. Dřív Emička byla mladší sestřičce na blízku a najednou takový obrat. Doufali jsme, že je to přechodné období, bohužel zaměstnanci stacionáře byli jiného názoru. Tvrdily nám jak Emička je nezvladatelná neuměli s ní pracovat ani navázat kontakt a získat si její důvěru. Usoudily jsme s manželem, že bude lepší Emu odhlásit ze stacionáře natrvalo. Kvůli špatnému zacházení tak ztratila veškerou důvěru k dospělým i dětem a díky tomuto zacházení má posttraumatický syndrom.
Vyhledali jsme pomoc u paní doktorky Renáty Filátové, která nám doporučila aby Ema podstoupila terapie. Emička od března navštěvuje verheul centrum ISNA – MSE kde ji pomáhají různými terapiemi ( ergoterapie, etopie, psychopedie, fyzioterapie, muzikoterapie, Dornovy metody, včetně aromaterapie, artefiletiky, terapie hrou – mantálních map, výživové poradenství, hydrosnoezelen a dotekové terapie) Emička začíná dělat malé pokroky a věříme, že čím déle bude do centra chodit tím na tom bude lépe. Chce to ale čas, protože zlomená dětská duše se hojí nejhůř.
Emička je naše prvorozená holčička a děláme pro ní maximum aby měla co nejkvalitnější život a přesto se obracíme na vás s prosbou o pomoc. Prosím pomozte Emičce dál pokračovat v léčbě. Situace nám nedovoluje nastoupit do zaměstnání. Manžel má silný diabetes, neuropatii která se mu stále zhoršuje a má problém vůbec někam dojít, na bolest bere silné prášky po kterých je jako z jiného světa. Já díky tomu, že Ema je na mě závislá si nemůžu najít zaměstnání ani na zkrácený úvazek, protože manžel by holky doma nezvládl.
Léčba na měsíc činí víc jak 100 tisíc a Ema by měla léčbu podstupovat ještě minimálně půl roku.
