Pomozme Sebíkovi na vlastní nohy

Už v bříšku ukázal první screening zvýšené riziko a maminka s tatínkem prošli dalšími vyšetřeními, díky kterým lékaři zjistili genetickou odchylku, jejíž přesný význam stále není jasný.

Při porodu jsem mamince dal hodně zabrat – měl jsem potíže s dýcháním a byla potřeba i lékařská pomoc. Od narození jsem se vyvíjel opožděně. Postupně se přidávaly další neurologické potíže, až mi po mnoha vyšetřeních lékaři diagnostikovali vrozenou vývojovou vadu mozku a epilepsii. Dnes už víme, že mám také dětskou mozkovou obrnu a těžkou mentální retardaci. Ve vývoji jsem přibližně na úrovni 7 – 10 měsíčního dítěte. 

Když mi byly dva roky, pořád jsem nelezl, neseděl, nechodil a nemluvil. Díky první sbírce na Doniu se podařilo vybrat spoustu korunek, za které jsem začal jezdit na rehabilitační pobyty. Za ty dva roky jsem jich zvládl 16, a to jen díky vám všem hodným lidem, kteří mi přispěli. Nikdy nepřestanu být spolu se svými rodiči vděčný. Dodnes vidím tu radost v očích maminky a tatínka, když jsem se konečně sám posadil. 

Aktuálně ve 4 letech sice stále nechodím ani nelezu, ale zvládnu se sám posadit a alespoň se plazit. A tak se dostanu, kam potřebuji. Nejraději se plazím ke kolejím a vláčkům, které mám moc rád. Sám se nenajím a nenapiji, ale když mi mamka nakrájí třeba toustík na kostičky, tak to zvládnu spapat sám. Taky už umím pár slov, třeba etě (ještě), mňam, dě (děda), Háňa (babička Hanka), táta – a mamku umím zavolat jen když tam není, před ní to nikdy neřeknu. Taky umím ručičkou dát najevo, jestli ano nebo ne. A tohle všechno díky terapiím a péči za poslední dva roky. Také mi hodně pomohla delfinoterapii, kterou jsme absolvovali v květnu tohoto roku v Egyptě.

Když mi bylo 21 měsíců, odjeli jsme s maminkou poprvé na měsíc do lázní, kde se mi to hrozně líbilo. Byla to dřina, ale stála za to. Od té doby jsem absolvoval spoustu pobytů a posunul jsem se o velký kus dál.

Už si dokážu sám sednout. Ještě se při tom musím opírat o ruce, ale tohle je pro mě obrovský krok. Začínám lépe ovládat svoje tělo, objevuji nové pohyby a umím říct pár slov. 

A víte co? Chtěl bych toho umět a zvládnout mnohem víc. Chtěl bych jednou sedět bez opory, postavit se, udělat další krůčky a zvládat stéle více věcí samostatně. Moc bych tím pomohl i mamince a tatínkovi.

Ale potřeboval bych s tím od Vás zase pomoci :-) Každý příspěvek pro mě znamená možnost pracovat na dalším malém velkém vítězství.

Péče všech těchto skvělých odborníků stojí hodně peněz. Maminka za mě píše tento vzkaz:

"Sebík je úžasný, usměvavý chlapeček. Pobyty v Sanatoriích Klimkovice a na klinice Axis na Slovensku mu neskutečně pomohly a rádi bychom podpořili jeho další pokroky. Jeden pobyt s ubytováním, stravou a rehabilitačním programem vyjde na cca 96 tisíc Kč a lékařka doporučuje jeho opakování 3× ročně. Rádi bychom také využili sílu a prokazatelné výsledky hipoterapie, logopedie, ergoterapie, lázní a pořídili potřebné rehabilitační pomůcky. Velkou pomocí by taktéž byly neurorehabilitace."

Vybranou částku bychom chtěli využít především na zajištění Sebíkových rehabilitací a terapií na období přibližně dvou let. Pravidelná a intenzivní péče je pro něj velmi důležitá a každou terapii, která mu může pomoci v jeho dalším vývoji, se snažíme maximálně využít.

Během těchto dvou let bychom chtěli absolvovat přibližně 3× ročně rehabilitační pobyt v centru Axis na Slovensku – 96,000,- /pobyt, 2× ročně lázeňský rehabilitační pobyt – doplatek 50.000,- za pobyt a také 1× ročně hiporehabilitační kemp – 32.000,-

Finance bychom dále využili na průběžné terapie během celého roku – především hiporehabilitace, logopedii a neurorehabilitace v Liberci, případně další potřebné rehabilitační procedury podle Sebíkových aktuálních potřeb a možností.

Vím, že mám před sebou dlouhou cestu, ale maminka říká, že jsem bojovník. Moc bych jí chtěl udělat radost a jednoho dne ji přinést kytičku. Po svých…

Děkuji, že mi pomáháte věřit, že další krok je možný.