Představení sbírky
Priority se mohou změnit až nečekaně rychle. Své o tom ví Matěj. Po jedné nepovedené šipce do vody v létě roku 2017 si uštípl kus čtvrtého a pátého obratle a následně ochrnul. Kvůli tomu pak také přišel o velkou část samostatnosti. Cesta k ní je dlouhá, nikoliv však nemožná. Jednou z věcí, které by k ní Matěje přiblížily, je přídavný elektrický pohon. Díky němu by se dokázal samostatně pohybovat venku, nepotřeboval by od okolí tolik pomoci a cítil by se vedle své přítelkyně mnohem důstojněji. Navíc v době, kdy oba uvažují nad rozšířením rodiny.
Komu pomůžeme?
„Jestli něco jsem, pak asi muzikant…“
Ano, to jistě také. Ale Matěj toho za 26 let před úrazem stihl celkem dost i mimo hudbu. Vždy byl hodně akční a společenský, zkoušel nové věci, pouštěl se do neznáma. Mnozí by řekli, že bezhlavě. Kromě toho, že zakládal kapely, ve kterých hlavně zpíval, také spoluorganizoval menší pražský festival. Následoval jeho odjezd do Anglie, kde si za dva roky dokázal vydělat na otevření hudebního klubu poblíž centra Prahy. Organizoval také akce v jiném, dobříšském klubu, za kterým se nachází rybník Papež…
Právě do něj v červnu 2017 v ranních hodinách skočil šipku a poranil si páteř. Tehdy to nevěděl, ale tohle malé rozhodnutí od základů proměnilo život jeho samého i jeho blízkých.
„Poslední věc, kterou si z toho dne pamatuji, byl rozhovor s mou přítelkyní a kamarády. Bylo ráno, vedro, řekl jsem jim, že si jdu zaplavat. Pak už nevím, co se dělo. Jenom z vyprávění. Že mě přítelkyně našla, jak se vznáším na hladině obličejem ke dnu. S pomocí kolemjdoucích mě vytáhla na břeh a vlastně mi zachránila život. Následovaly přejezdy a přelety mezi nemocnicemi. Nakonec jsem po operaci skončil v Motole na ARO. Trvalo nějakou dobu, než jsem přišel k sobě. Otevřel jsem oči. Nemohl jsem hýbat ničím, ani hlavou, měl jsem totiž zafixovaný krk. Něco za mě dýchalo. Nade mnou blikaly a pípaly přístroje, kterým jsem nerozuměl. Rozuměl jsem jenom tomu, že je něco špatně.“
Po hospitalizaci v Motole na ARO, NIP a Spinální jednotce odjel Matěj s diagnózou kvadruplegik na pět měsíců do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam intenzivně cvičil a zvykal si na své vlastní, nové tělo. A pak přišel šok z návratu domů.
„Nejhorších bylo pár prvních měsíců po návratu z Kladrub. Nejdřív jsem bydlel u babičky, kde do baráku vedou čtyři schody. Ven jsem se prakticky nedostal. Když jsme se pak s přítelkyní odstěhovali do bezbariérového bytu v pražských Malešicích, většinu času jsem trávil v posteli. Lépe řečeno ve vlastní hlavě. Nikam se mi nechtělo. Nikoho se mi nechtělo vidět. Nechtělo se mi nic. Připadal jsem si jako závaží na krku všech svých blízkých. Zpětně si uvědomuji, jak demotivující to muselo být pro mou přítelkyni. Navíc v situaci, kdy se člověk neumí sám obléknout, přesunout se z postele na vozík, natož se samostatně pohybovat venku.“
Naštěstí se v Matějovi brzy probudila chuť k životu. Nastartoval ho první pobyt v Centru Paraple, kde pochopil, že s handicapem se dá žít. Když to totiž zvládli jiní, proč ne on? Začal se učit soběstačnosti, znovu nacházel vytouženou samostatnost. Do Paraplete nyní přijíždí tak často, jak jen to jde. A po posledním pobytu se s přítelkyní rozhodl, že spolu založí rodinu. Bude to náročná cesta. S elektropohonem by se ale dala zvládnout mnohem lépe.
Odkazy na Matějovu hudbu
Matěj v současnosti tvoří hudbu pod pseudonymem Mates von Lunapark. Kombinuje v ní elektroniku se zpěvem. Naživo pak obvykle vystupuje ve dvojici s kytaristou a dlouholetým spoluhráčem z různých uskupení Sanjinem Kekem.
S diagnózou kvadruplegik se pojí různá pohybová omezení, zvlášť je to patrné v exteriéru. Matěj nepohybuje prsty a nedokáže zatnout tricepsy. Elektropohon s upraveným ručním řízením mu tak může výrazně pomoci v samostatném pohybu venku.
