Rok 2017
,,Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mě policie probudila oznámením: Váš nejstarší syn Jiří měl vážnou dopravní nehodu. Kvůli nesčetným zraněním musel být okamžitě transportován do Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně,“ vzpomíná maminka Marcela na červen 2017. Tehdy Jirku nešťastnou náhodou srazilo osobní auto. Kvůli vážnému stavu nebylo z počátku vůbec jasné, co bude dál. „Tenkrát v nemocnici jsem nikdy s určitostí nevěděla, jestli mé loučení se synem nebude poslední.…“
Příběh Jirky
Jirka miloval sport, především ten požární, zábavu a přátele.
Bohužel tohle všechno ve vteřině smetl ostrý střet s osobním vozem. Následkem nehody bylo kromě velkého počtu zlomenin také vážné poranění hlavy. Zdravotnímu stavu nepomohlo ani to, když chvíli po nehodě upadl do kómatu. Sledovat bezvládné tělo, jehož život závisí na přístrojích, bylo velice náročné i pro jeho rodinu. „Když vidíte své dítě v umělém spánku, čekáte každou vteřinu, kdy konečně otevře oči nebo alespoň pohne víčky. Nejhorší na tom celém ale nebylo to dlouhé čekání, ale strach z toho, co když už ty oči neotevře nikdy…,“ popisuje maminka.
Pobyt v nemocnici
Rodina se ale rozhodla za Jirku bojovat ze všech sil – všechen svůj volný čas trávili prakticky v nemocnici, kde četli Jirkovi knížky, pouštěli jeho oblíbenou hudbu nebo mu vyprávěli o tom, co se děje ve světě. A vzájemná blízkost přinesla brzy první záblesk naděje v podobě stisknutí maminčiny dlaně, po kterém se spustila série vyšetření. Výsledky definitivně potvrdily, že Jiří ochrnutý není, ale za dobu v kómatu jeho tělo enormně zesláblo. Lékaři rodině tehdy navrhli umístit Jiřího do zařízení určeného lidem, u kterých není perspektiva zlepšení jejich zdravotního stavu. I když před rodinou stály zásadní otázky typu, zda budou schopni nabídnout svému synovi veškerou péči, kterou vyžaduje nebo jestli budou mít na vše dostatek času a financí, život v ústavu pro Jiřího odmítli.
„Nebylo se nad čím dlouze zamýšlet, pro rodinu uděláte všechno,“ doplňuje maminka. Celá rodina se tak okamžitě pustila do přestavby pokoje a maminka s dcerou si upravily své pracovní možnosti tak, aby se u Jirky mohly pravidelně střídat, což bylo stěžejní hlavně na začátku. „První jsme se museli my sami všichni naučit, jak polohovat bezvládné tělo nebo jak správně zavést umělou výživu do břicha. Pak přišel na řadu v učení Jirka. První roky jsme ho museli naučit postupně vše odznovu. Dnes, po pěti letech od nehody, už umí opět sám jíst či mluvit. Zvládne dokonce přejít i pár metrů po kolenou.…,“ dodává nadšeně mladší sestra Gabriela.
