Jmenuji se Jack a ke svým lidským parťákům jsem se dostal až v pozdějším věku. Do té doby jsem byl u lidí, kteří si mě pořídili jako malé, roztomilé štěňátko, ale velmi brzy na mě přestali mít čas, a tak jsem byl zavřený v kotci… a já tak moc potřeboval běhat, dovádět a nosit klacíky. Mooooc jsem si to přál. A to se mi splnilo díky tomu, že se mě moje původní rodina rozhodla dát pryč… prý jsem v kotci pořád štěkal a rušilo je to.
Nakonec jsem se dostal ke své opravdové rodině. Moji lidé jsou moji kamarádi a hlavně mě nikam nezavírají, hrají si se mnou, dokonce můžu být i s nimi v domě a na pohovce. Poznal jsem mnoho zvířat, která jsem do té doby nikdy neviděl – ovečky, krávy, koně… Později jsem zjistil, že každé z nich má svůj neveselý příběh, podobný tomu mému. Byla zachráněna od špatných lidí nebo s nimi někdo nevhodně zacházel.
A víte co? Mám i své opravdové psí kamarády. Byli jsme tři a měli jsme velmi důležitý úkol – hlídat všechna zvířata a chránit naše lidské parťáky, protože bydlíme na samotě.
Brzy jsem ale začal cítit bolest v jedné noze, pak ve druhé… a pak stále více a více. Snažil jsem se to skrývat, ale moji lidé si toho všimli. Začali mi dávat různé doplňky na klouby, ale můj stav se nelepšil. Teď už nemůžu běhat, skákat ani hlídat… Každý krok mě bolí. Po různých veterinárních vyšetřeních mi jedna paní doktorka řekla, že mám velmi špatné loketní klouby na obou předních nohách a artrózu. Ale také dodala, že by se mi po operativním zákroku a injekcích mohlo hodně ulevit a bolest by už nebyla tak silná.
Nový rok pro nás nezačal dobře – z ničeho nic odešla do psího nebíčka naše vedoucí psí kamarádka. Moc nám chybí každý den. Můj druhý kamarád Beník občas také pokulhával, a tak když paní doktorka vyšetřovala mě, podívala se i na něj… Má natržený kolenní vaz. Nevypadá to prý moc dobře.
Moje lidská parťačka chtěla jít ještě do jiné práce, aby měla na všechny dost peněz, ale kvůli svému onemocnění to už fyzicky nezvládá. Dělá, jako že nic, ale já to poznám – vycítím, když jí není dobře, a snažím se ji aspoň svou přítomností potěšit. Nevím sice, co přesně znamená autoimunitní a revmatické onemocnění, ale vidím, jak ji omezuje v práci, a její bolest se přede mnou utajit nedá. Jsem jí v rámci svých možností pořád v patách a pomáhám jí, jak jen můžu. Jak ona říká – jsem její parťák a kámoš do nepohody.
Proto jsme se s mojí paničkou rozhodli oslovit vás – hodné lidi. Za jakýkoliv příspěvek budeme neskutečně vděční. Chci tady se svou rodinou ještě být, chci být bez bolesti, chci je hlídat a večer po práci složit hlavu do klína a v klidu usnout, abych nabral síly do dalšího dne. Děkujeme.
