Poslední srpnový den mi ve 20:22 zavolala vyděšená kamarádka Míša, že jí přišla nouzová SMS z telefonu její dcery Terezky – detekce autonehody. Řekla, že se Terezce nemůže dovolat. Všechno jsem nechala být a okamžitě jsme vyrazily na ohlášené místo. Cestou Míše volalo několik dalších nouzových kontaktů, ale bohužel nikdo neměl žádné informace. Říkaly jsme si, že to bude dobré, jen nějaký ťukanec – kdyby to bylo něco vážného, už by byly vidět majáky z dálky. Telefon totiž při detekci autonehody volá i záchrannou službu.
Byly jsme skoro na místě a téměř jisté, že to nebude nic vážného, když se po průjezdu zatáčkou před námi objevila děsivá scenérie. Auto doslova namotané na stromě na straně spolujezdce, všude blikající majáky – policie, sanitky, hasiči – a kolem spousta přihlížejících lidí. Terezka ale nikde.
Běžely jsme k místu nehody a nahlásily, že tady někde má Míša dceru. Objevil se hasič, shodou okolností známý, a oznámil nám, že Terezka je zaklíněná v autě, že ji musí vystříhat, a že je v bezvědomí a pohmožděná. Letí pro ni vrtulník, ale snad bude v pořádku. (Nehoda se stala kousek od Chomutova, nutný byl převoz do Ústí nad Labem.)
Vrtulník přiletěl během chvíle, ale nějaký čas trvalo, než se podařilo Terezku dostat z auta. Když si ji zdravotníci převzali, hasiči kolem nosítek roztáhli deku – a Míša málem zkolabovala. Bylo to jen kvůli čumilům, ale ten pocit byl strašný. O chvíli později už vrtulník startoval.
Neměly jsme žádné jiné informace než to, že je Terezka v bezvědomí, má zlomenou ruku a pohmožděný hrudník. Poradili nám, abychom jely na emergency do nemocnice, kde nám řeknou víc. V půl jedenácté večer jsme tedy vyrazily do Ústí.
Kolem půlnoci nám ochotná sestřička (nebo lékařka, jméno bohužel neznám – tímto jí každopádně ještě jednou děkuji) sdělila, že je Terezka na operačním sále. Později bude převezena na oddělení JIP, kam nás i nasměrovala. Na JIP nám dvě milé sestřičky vysvětlily, že po příletu vrtulníku pacienta přebírá trauma tým a dokud není pacient předán na JIP, nemají žádné další informace. Řekly, že Terezka bude na sále nejspíš dlouho, a daly nám telefonní číslo, na které máme zavolat třeba za hodinu. V půl druhé v noci jsme byly doma. Krátce poté Míša volala do nemocnice a dozvěděla se, že Terezka je už na oddělení, v péči lékaře, a má zavolat za hodinu, aby dostala podrobnosti.
V půl třetí ráno mi přišla zpráva: „Není to dobrý.“ Terezka má zlomenou stehenní kost a ruku, pohmožděný hrudník, díru v holeni a od začátku je v hlubokém bezvědomí. Má krvácení do mozku, u něhož zatím není jasné, jaké bude mít následky.
Druhý den jela Míša za Terezkou a při prvním pohledu se málem složila. Kvůli poškození mozku a zavedení monitoru nitrolebního tlaku přišla Terezka o své dlouhé husté vlasy. Byla celá od krve, odřená, potlučená, napojená na hadičky a přístroje. Diagnóza: difúzní axonální poranění mozku se zcela nepředvídatelnou prognózou. GCS skóre 6 bodů z 15, což znamená těžké poškození mozku a areflektorické kóma. Může se probudit za týden, měsíc, rok – nebo už vůbec.
Lékaři postupně snižovali medikaci pro udržování v umělém spánku, ale Terezka nijak nereagovala. Když byl stav stabilizovaný a medicínsky už nebylo v Ústí co řešit, byla 6. září převezena na ARO v Chomutově. Velký dík patří lékařům v Ústí nad Labem, kteří Terezce zachránili život.
Radost z p řiblížení k domovu však zkalila další zpráva: vyhlídky s tímto typem poranění jsou velmi nejisté. Péče na chomutovském ARO byla na špičkové úrovni a lékařům i sestřičkám patří velké poděkování.
Protože je u takových pacientů klíčové začít co nejdříve s rehabilitací, byla podána žádost o umístění na jednotku následné intenzivní péče v Mostu. Mají tam skvělé výsledky a je to blízko, což je důležité – přítomnost blízkých je zásadní. Po dobu pobytu v Chomutově se objevily první drobné pohyby hlavy, ruky a nohy, podle lékařů však zatím jen nevědomé.
Dne 19. září byla Terezka převezena do Mostu, a od té doby jsme svědky neskutečného pokroku. Doufáme, že se tato jízda nezastaví. Na pokrokové oddělení mohla Míša dokonce vzít i Terezčina milovaného jezevčíka Speedyho.
Ačkoli Terezka stále nebyla při plném vědomí, začala postupně vědomě reagovat na podněty. Na pokyn vyplázla jazyk, stiskla ruku, zvedla ruku či nohu. Postupně byla také odpojena od plicní ventilace.
Přibližně po týdnu za Terezkou začaly jezdit návštěvy – přítel, nejbližší kamarádi a rodinní přátelé. Terezka na všechny viditelně reagovala a její pohyby se postupně zlepšovaly.
V prvním říjnovém týdnu, při reakci na veselou historku, Terezka pootevřela oči a zasmála se. Bylo jasné, že vnímá své okolí a rozumí, co se kolem děje a co se po ní chce. O týden později už měla oči zcela otevřené a začala komunikovat. Na otázky odpovídala mrkáním, vybírala si fotografie z telefonu, které chtěla vytisknout, a smála se vtípkům a historkám.
16. října už dokázala sníst pudink. Když od ní Míša odcházela, sestra ji povzbudila: „No tak, šup, pošli mámě pusu!“ Terezka poslala vzdušnou pusu a sestra dodala: „No ale to není všechno, řekni ‚ahoj‘!“ Terezka sice nehlasně, ale jasně artikulovala „Ahoj.“
V posledním říjnovém týdnu začala přijímat pevnou stravu a pomalu začala pohybovat pravou rukou, která byla dosud nepohyblivá.
V prvním listopadovém týdnu lékaři odstranili tracheostomii. Terezka dokázala velmi slabým hlasem pozdravit a zvládla jednoduchou komunikaci. Postupně s asistencí začala telefonovat i zvládat videohovory.
Lékaři na oddělení následné intenzivní péče v Mostě usoudili, že Terezka dosáhla maximálního pokroku, který zde mohli zajistit, a proto byla 19. listopadu převezena opět do Ústí nad Labem, prozatím na standardní rehabilitačním oddělení, a po Novém roce bude přeložena do tamního nového rehabilitačního centra.
Po více než 3 měsících, které se nám zdály nekonečné, strávila uplynulý víkend 7. – 8. prosince Terezka první dva dny doma s mamkou!
Bylo to na jednu stranu pro obě náročné – jak po fyzické, tak po psychické stránce, ale stálo to za to. A už se obě moc těší na Vánoce, které budou moci také strávit spolu.
Ačkoliv ještě není vyhráno a nikdo nedokáže odhadnout, jaký bude další postup a progres, Terezka i Míša bojují dál. Oběma držíme palce a děkujeme všem za jakoukoliv formu podpory a pomoci.
Pro bližší informace mě neváhejte kontaktovat.
Za Terezku a Míšu,
Hana Antošíková
