Jmenuji se Mária Tomšová a 12. 5. 2012 se mi kompletně změnil můj dosavadní život. Šla jsem svoji nejmladší dceru doprovodit na vlakové nádraží a při čekání na tramvaj začalo být něco špatně. Dcera říkala, že jsem mluvila jak s bonbonem v puse a začínala jsem být, jako kdyby opilá. Přijela tramvaj, ale i když dcera nechtěla, ještě jsme nastoupily. A tam to šlo rychle, ztrácela jsem vědomí, tak dcera zavolala na nádraží sanitu. V nemocnici mě nechali týden v umělém spánku a čekalo se, jestli neumřu. Po týdnu se rozhoupali k operaci .. odebrali mi část lebky, kterou mám doteď uloženou v břiše, pro připadnou budoucí plastiku. Následovaly měsíce v nemocnici, po zlepšení stavu mě poslali do rehabilitačního centra, ale i když denně jsem měla u sebe někoho z rodiny, můj stav se začal znovu zhoršovat. Nepoznávala jsem nejbližší .. po měsíci znovu nemocnice, kde se jak zázrakem můj stav dostával zase do lepšího stavu. Možná vědomí, že mám rodinu blízko, udělali svoje. Řeč byla špatná, ale dcera, manžel .. moc mi pomáhali. Druhá dcera přišla s procvičováním říkanek, básniček .. byla jsem znovu na začátku. Ale podařilo se a denní cvičení neslo ovoce. Po nemocnici téhož roku mě převezli do LDN. Takže pro dceru a manžela se změnilo místo působiště. Denně tam byli, denně se starali .. po práci. Na střídačku. Blížícími Vánocemi se nejmladší dcera rozhodla, že na Vánoce už budu doma, že péči o mě s manželem zvládnou. S manželem se museli naučit vše. Přebalovat, přesouvat. Sami a za pochodu. Pomoc ani rada z nemocnice nepřišla. Nechodím ale zlepšení, díky rodině proběhlo. Mluvím, i když občas trochu hůře. Dcera se mnou pořád plánuje nějaké výlety. Ví, jak jsem je měla ráda a před mrtvicí to byla radost. Hrady, zámky … teď to nepůjde, ale i cesta do parku se stala díky rodině neskutečným výletem. A manželův humor to jen korunuje. Dny se ale střídají. Někdy je celé prospím, jindy chci toho spoustu stihnout. Fyzicky se stav nezlepší, ale láska , kterou mě rodina zahrnuje je neskutečná.
